Tohle není profi cestovatelský blog o Istanbulu, Libanonu, Bejrútu, Batrounu… Fotky jsou z mobilu, názvy nepřesný, názory silně zaujatý. Občas třeba nadšeně vlezeme do mešity v Istanbulu, jsme povrchně unesení atmosférou a ani netušíme, že byla postavena „ještě před vznikem islámu“, takže je to takovej „Chuck Norris mezi mešitami“. Jsme prostě na líbánonkách. Neřešíme dějepis (ale vy jste naši kamarádi, takže vy můžete).

---

Den nula – Praha >>> Istanbul

Táta, který nás vezl na letiště, zvládnul fakt, že jsem mně i Peti udělal na cestu oblíbenej drink. A nevylili jsme to. Hustý.

Ještě ani nejsme v letadle a už první vtipný setkání. V bezcelní zóně jsme potkali kamaráda z AZ, jede vykonat jako záchranář nějakou repatriaci z Pákistánu. A zatímco já znám toho záchranáře, Peti zjistila, že zná toho doktora… První, co nám řekli: v Istanbulu je boží dopuštění, čekají tam nejvíc sněhu za posledních 40 let. Super!

Těšíme se, co bude dál. Začíná to dobře.

Den první – Istanbul: Faith, Hagia Sofia

Istanbul je kontrastní. Špinavý i čistý. Domy v rozkladu vedle krásně opravených. V ulicích psi bez majitele, ale někteří označkovaní, některým lidé dávají pamlsky. Mix náboženství.

Vzduch je takovej konstantně kuřáckej. Když otevřeme okno, máme pocit, že nám pod ním někdo kouří, ale to je prostě vůně Istanbulu.

Lidé tu spolu hovoří nejčastěji pomocí klaksonu.

Poprvé naživo slyšíme muezina a Peti sjíždí na YT návody, jak se nosí hidžáb. A při jeho nákupu jsme smlouvali! Ukecali jsme to ze 400 na 300 tureckých a oba si myslíme, že to byl totální vyjednávací fail. Budem se učit.

Potkali jsme mladý sympatický ruský pár na dovolené. Podle toho, jak bušili v kavárně do notebooků a jak jsme jim koukli přes rameno, to byli buď nomádi, trolové nebo cokoliv mezi tím. Zpět domů se prý nebojí, „it’s our government, so why be afraid?“. No nevim.

Uvědomujeme si, že nejdůležitější hodnota dovolené je, kolik rozhovorů stihneme udělat s různými lidmi (čím delší a hlubší talk, tím hodnotnější). Ale teprv se učíme vylézat z ulity a otevírat se světu kolem sebe. Držte palce, ať toho v tomhle ohledu stihnem co nejvíc. A ať nám ta kuráž naslouchat a vyprávět navzdory odlišnosti vydrží i domů.

Den druhý – Istanbul: Faith, turecká snídaně >>> Şişli

Změnili jsme ubytování a přejeli jsme z Istanbulského „Starého města“ Faith na „Nové město“ Şişli. Rozdíl obrovský. Na novém místě potkáváme skutečně obchody denní potřeby a není to jen jedna velká turistická past. Všude skvělý jídlo. Davy lidí a dopravní chaos v neskutečně křivolakých uličkách. Všude hodně policajtů a různě poskládaných zábran, jako kdyby se každou chvíli chystali na nějaký demonstrace. Na náměstí stranou postavená ohrada z mobilního plotu, v ní nachystaný vodní děla, další policejní technika, malej vojenskej obrněnec. Hlídá to polísmen s kvérem a línej pes.

Kromě přesunu z jednoho ubytování na druhý jsme stihli dlouhou procházku a nasávali atmosféru města. Ještě víc koček a psů. Krásnej park Maçka, asi sem půjdem zítra běhat. Proč je nad ním tažená ta lanovka jsme nepochopili, ale fakt v tom někdo jezdí. Asi kvůli výhledu?

Zajímavá věc, hodně rychle a hodně svorně jsme se ustálili na rytmu dvou velkých jídel denně. Po probuzení cvičíme a děláme různý další blbosti, pak někde velká bohatá snídaně (mě baví „turecká“ s vajíčkama, sýry, salámy, salát, prostě všechno…), pak dlouhá pauza, a pak až nějaká večeře. Shodli jsme se, že to je hodně vstřícný k našemu trávení i rozpočtu. Asi si ten rytmus naše těla našla nějak přirozeně sama, když jsme je vyvlekli z klasického rytmu „už by měl bejt oběd, ne?“.

Istanbul je uspěchanej, jak to město, tak náš krátký pobyt v něm. Těšíme se na Libanonský slowtravel.

Den třetí – Istanbul: Şişli a jak se v Turecku třídí odpad

Na začátku dovolené jsem se rozhodl, že si dám „půst“ a přestanu „sypat“. Takže jsem v pondělí přestal brát vitamín D+K, vitamín C a taky kordiceps. Efekt jsem pocítil dost rychle na větší únavě, dnešní běh taky nebyl žádná sláva a pokouší se tady o mě něco jako rýmička. Po snídani jsme se rozhodli, že máme dneska válecí den, takže Peti spí a já píšu knížku.

Od začátku sledujeme, jak v Istanbulu řeší třídění odpadu. Evidentně to totiž zaměstnává dost lidí. Netřídíte, házíte všechno do popelnic najednou a po ulicích chodí spousta chlápků (nezřídka mladí sympaťáci, který byste si představovali spíš třeba jako baristy), hrabou se v odpadcích a do svých neskutečně obřích pytlů na kolečkách vybírají třeba plasty nebo papír. Asi to pak vozí někam do výkupu. Ulice jsou jich fakt plný. Jezdí i klasičtí popeláři, ale ti už jen „paběrkují“ na tom, co zbude a prostě to vyklopí do auta na směsný odpad. Jejich uniformy jsou, jak podotkla Peti, o dost hezčí, než u většiny českých záchranářů (sorry, kluci a holky).

Večer procházka do Pákistánské restaurace Ali Baba Büfe. Vynikající jídlo, nejlepší butter chicken na světě. Minerálka v obalu od jogurtu. Majitel má super angličtinu, obsluhuje jako profík. U VIP stolu večeří partička Pákistánců, s majitelem se při odchodu objímají. Cestou jsme minuli pár opravdu dost zapadlých uliček, na zemi prostě jen bláto a bordel. Tam už jsem se bál vlézt i já. Často v téhle části Istanbulu vídáme obchody s parukami, občas mají dost bizár poutače – viz foto.

Den čtvrtý – Istanbul: Spice Bazaar >>> Bejrút, Libanon

Pěšky Istanbulem asi 2 km na nejznámější tržiště s kořením Mısır Çarşısı. Cesta tak trochu zpět do „Starého města“, ale krásná, město je neuvěřitelně pestrý, furt je na co koukat. Vyhýbáme se hlavním třídám a kličkujeme postranními uličkami, což je super.

Tržiště je působivý. Baví mě různé pořvávání trhovců, ten zmatek a pestrost. Z některých uliček mám pocit, že už to dost degradovalo na turistickou atrakci, ale když jsme se zanořili víc do těch postranních, potkáváme normální obchůdky se vším od sekery přes hrnce nebo koření až po repráky nebo bundy. Někdy není možné stát tak, abyste se někoho nedotýkali. Vyčerpává mě neustále hlídat Peti a všechny naše kapsy, ale buď nás kapsáři neodhadli jako dostatečně zazobané (umí své řemeslo dobře), nebo si vzali den volna.

Cestou zpět relax v asi nejlepší čajovně, v jaké jsem kdy byl: Chado, Tea Cihangir. A po vyzvednutí zavazadel před odletem ještě pořádná večeře – poslední šance dobře jíst v Istanbulu – V No. 19 dining. Turecká dáma ukazuje, jak vaří turecké ženy v domácnosti a jaká jsou jejich typická jídla. A umí skvěle anglicky. Parádní lidský zážitek, skvělý jídlo, útulno, cítíme se fakt jak u pani doma. Luxusní.

Taxíkem na letiště je to složitý, objednal jsem Uber na zavřený letiště (Istanbul má tři). Taxikář neumí anglicky, ale stejně:

• Zjistil, že jsem vůl, a pokusil se nám to vysvětlit.
• Donutil nás desetkrát se ujistit, který letiště je to správný.
• Odvezl nás tam navzdory zácpám kvůli fotbalu a navzdory tomu, že to je zcela mimo jeho rajón.
• Cestou volal přes whatsapp svýmu bráchovi, kterej anglicky umí, a ten nám občas tlumočil.
• Kromě poplatku za normální Uber jízdu si vyžádal navíc 20 dolarů, protože to vezme přes dálnici s mýtem, což bude rychlejší. Oukej, prostě nám zachránil let a nevysadil nás tupě na nesprávném letišti, to za dvacet babek stojí… jsme rádi a ještě děkujeme.

---

Turecké letiště Sabhia Gocken, Istanbul: kapitola sama pro sebe

Na letišti mě nejvíc baví opakovaná komedie s nožem. Na letiště Václava Havla v Praze smíte mít nůž, žádná kontrola. Do letadla samozřejmě čepel nesmí, proto máte svůj leathermann v odbaveném zavazadle. Osobní prohlídka proto probíhá až bez odbaveného zavazadla, tzn. bez nože, tzn. v klidu. Na letišti v Istanbulu ale kontrolují už když jdete dovnitř. Takže včetně zavazadel, která chcete odbavit a kde máte nůž, což se smí. Postup je následující (vyzkoušeno opakovaně):

1. Zavazadlo k odbavení projedou hned u vstupu scanem a začnou řešit, že mám nůž a že ho chtějí ukázat. Angličtina většinou blbá.
2. Tak jo, mám dva nože, nejdřív jim ukážu ten větší, Leathermann Signal.
3. Podávají si ho mezi sebou, pokoušejí se ho otevřít. Nevšimnou si „one hand“ vybrání, které umožňuje nůž otevřít okamžitě a jen jednou rukou. Dál bádají.
4. Pak s ním přijdou bezradně zpátky: „Open!“
5. Tak jo, otevřu hlavní část, která skrývá kleště, protože takhle intuitivně chápu pokyn „open“. Čepel nože zůstává zavřená a skrytá v rukojeti kleští.
6. Zkoumají kleště, berou si je do ruky, hýbou s nimi…
7. Nakonec udělají reakci „Haha, nojo, kleště, to je přece v pohodě, tak jděte.“, já si vezmu svůj nůž a můžu na letiště. Druhý, klasický švýcarský, si ani nenechají ukázat.
8. Pak mi zavazadlo s noži normálně odbaví, čímž se celá ta komedie u vstupu stane zcela zbytečnou.

U další kontroly, už jen s příručními zavazadly, byla také zábava. Vzal jsem do batohu tři třetinky tureckých pivních speciálů ve skle. Plán byl vypít je v poklidu v letištní hale při čekání na odbavení. Což se samozřejmě může.

• Turecký sekuriťák se ptá (angličtina na hranici možnosti se domluvit): Hele, vy máte v batohu nějaký tekutiny ve skle, žejo?
• Jasně, chtěli jsme je vypít v letištní hale. Víme, že do letadla nesmí.
• No ale já vás s tím dál nemůžu pustit. Tady je koš, vylijte to do něj.
• No tak to ne, my to tady vypijem. Času máme dost.
• Tak jo.
• Máte otvírák? (My ne, všechny kovový věcičky jsou už odbavený…)
• Jasně, mám (začíná se smát). Otevírá nám piva, to už se upřímně baví, pak ukazuje na svůj pupek, že má pivo taky rád. To už se té situaci smějem všichni. Úspěšně přešel z role sekuriťáka do celkem příjemnýho barmana.
• Postáváme u kontroly zavazadel, sledujeme při práci novou směnu, která právě přišla. Flákají to tak tragickým způsobem, že nevěříme vlastním očím. Není velká fronta, ani jiný důvod proč spěchat. Zdá se, že je to jen lenost.
• Pak pokračujeme k odbavení, tři pivka bodly, bude to fajn let. Jen ještě najít záchody…

Ještě jedna poznámka k tureckýmu letišti: jako fakt sem nechceš. A hlavně tu nechceš trávit delší čas. Nikde tu není žádná použitelná WiFi, pouze ta letištní. Při přihlášení je nutné se registrovat, dát jim své jméno (můžeš dát falešný), mail (může se fejkovat) a telefon (musí být správně). A dát spoustu vynucených rádoby-souhlasů. Klasický vydírání informací za „bezplatnou“ službu. A navíc vás ta WiFi po hodině vykopne a ten den už vás znova nepustí. Možná ty nože na vstupu tolik řeší kvůli tomu, že si uvědomují, jak to jejich letiště všechny cestující nasírá…

---

Po půlnoci místního času sedáme v Beirutu. V příletových koridorech hraje uklidňující hudba – ústřední nápěv z Kmotra. Na ulicích nesvítí lampy, elektřina tu jde asi hodinu denně, letiště ale normálně svítí a sem tam i některý ulice. Vyzvedává nás Michal, veze nás autem přes „Hizballáhov“ do čtvrti Baabda, kterou místní už ani nevnímají jako Beirut, a kde budeme bydlet na konzulátu. Chvíli si povídáme se Zuzkou a pak padáme únavou.

Den pátý – Beirut: rozstřílená nemocnice a ulice beze jména

Mrtvej den, spíme strašně dlouho, povídáme se Zuzkou, vyzvedáváme s ní kluky ze školy, rozkoukáváme se v okolí. Naší čtvrti Baabda vévodí obří, nikdy nedostavěná a trochu i rozstřílená nemocnice, ve které byly i nějaký bunkry v průběhu občanské války. České velvyslanectví, kde bydlíme, je umístěno v ulici, která nemá název a říká se jí „ta ulice u kostela“. Rozkoukáváme se a hodně povídáme.

Den šestý – Beirut: datová SIM, párty „Welcome to Lebanon“

Ještě furt únava a dlouho spíme. Po snídani návštěva místního mobilního operátora Alfa. Chceme novou SIM kartu s daty. Nemají. Prý už dva měsíce nevydávají nové SIM pro „technical problems“. Překvapená je i Zuzka. Chceme tedy reaktivovat již existující číslo, které si tu pořídila předchozí návštěva (pak si SIMku odvezli do Prahy a prostě jí přestali používat). Po hodinové komunikaci mezi Prahou, Beirutem a paní na přepážce to Zuzka dokázala (přičemž různě střídala češtinu, arabštinu, angličtinu a francouzštinu) a máme jednu datovou SIM. Oslavujeme Zuzku jako hrdinku. Mezitím mám dost času se po prodejně porozhlédnout. Fascinují mě prázdné regály a řady stojanů s prázdnými prezentačními držáky nejnovějších mobilních telefonů.

Jedeme nakoupit do supermarketu, je to poprvé, kdy nakupujeme s průvodcem (Zuzkou). U pokladen nachystaní Bangladéšané, skládají nám nákup do tašek a nesou nám ho do auta. Musíme si vyžádat „no plastic bags, use theese“ a nacpat jim naše tašky, jinak by nám vše dali do spousty plastových.

Pak nás Zuzka hodila na náměstí u mešity Mohammada Al-Amina, jdem na oběd a kafe, nabíráme síly. Pak procházka po pobřeží, okukujeme to velké silo po výbuchu a škody, které to napáchalo v okolí. Stopy zašlého luxusu z minulosti se mísí s pokusy udržet si zdání luxusu i nyní. Krásné mnohopatrové hotely na pobřeží svítí novotou, ale většinou jen zčásti. Buď není elektřina, nebo jsou poloprázdné, nebo obojí. Mezi nimi se tyčí mohutný, zcela rozstřílený hotel, pod ním parkuje současná vojenská technika. Krásná patrová pobřežní promenáda, ale všude odpadky.

Pěšky jsme došli až do bytového domu, kde jsme hosty na oslavě narozenin malého kluka. Mix Čechů, Korejců, Němců, Libanonců, Egypťanů, Íránců. Hodně příjemná atmosféra. Během párty dvakrát vypadl proud a na pozadí slyšíme diesel agregát, který nám elektřinu vyrábí (tak je to tu běžné, jinak máte proud tak hodinu denně, víc ne). Když vše zhasne poprvé, někdo se k nám s úsměvem otočí a podá jednoduché vysvětlení: „Welcome to Lebanon!“.

Bavíme se o tom, zda je v Beirutu bezpečněji než v New Yorku (prej jo), o odlivu přátel a známých z Beirutu, zajímavý je rozhovor se zaměstnancem UN, který tvrdí, že to vlastně v Beirutu už může být jenom lepší. Ptám se ho, jestli teda ví o někom, třeba o politikovi nebo tak, kdo by dělal aktivní kroky k tomu, aby bylo v Libanonu lépe. Neví. Hm.

Nakonec připíjíme korejským ženšenovým likérem, českým fernetem, libanonským vínem (je výborné) a ukrajinským pivem z pivovaru Obolon (Rusové ho zničili druhý den invaze) „na mír“. Při takovém přípitku má i ukrajinský pivo tu správnou hořkost.

Den sedmý – Beirut, Sidon: vodopády v Jezzine, Sidon

Vyjeli jsme na výlet k vodopádu Jezzine, což je zhruba hodina a půl autem po pobřeží na jih přes Sidon a pak vzhůru do hor. Nikdo neřeší, že je nás v autě šest. Po cestě zase míjíme neustálý „libanonský mix“ zástavby: opuštěné luxusní rezidence, obývané luxusní rezidence, obchoďáky (rozstřílené, nedostavěné, zavřené, otevřené, čisté, cokoliv mezi tím), svahy od pobřeží bohatě zastavěné stejným mixem budov ve všech možných fázích. Stoupání do hor je krásný zážitek, krajina kolem je magicky nádherná, sem tam kostel s antickými prvky.

---

Jak se jezdí autem v Libanonu?

Samostatný téma je způsob, jak se tu jezdí po ulicích. Většinou nejsou namalované pruhy a nikdo je ani neřeší a nepotřebuje, jede se spíš tak nějak „abysme se vešli“. Pozůstatkem z bohaté minulosti jsou kovové reflexní „žabky“, které sem tam pruhy nahrazují. Na nečekaných místech jsou obří díry, kde není problém nechat kolo. Příčné prahy jsou taky dost nelogicky a většinou neoznačené. Pořád míjíme nějaké checkpointy, většinou jen betonové boudičky a různé šikany a retardéry. Většinou prázdné, občas tam jsou libanonští vojáci či policisté (neumím je od sebe rozeznat, prostě chlápek v maskáčích s AR-15, popřípadě alternativní dlouhou zbraní, většinou s baretem).

Blinkr se moc nepoužívá. Dost aut ho ani nemá, protože jsou tak otlučený, že mají světla prostě rozbitá. Jezdí i spousta luxusních aut, někdy jsou různě obouchaný, někdy ne. Klasikou jsou různý mopedy s igelitovou stříškou na dvou obručích z plastu. Neviděl jsem žádný, kterému by stříška dobře držela. Spíš často řidič na mopedu jednou rukou řídí a druhou rukou přidržuje tu stříšku, ze které porůznu vlají kusy potrhaného igelitu. Troubení na klakson může znamenat cokoliv, třeba „teď jedu já“ nebo „uhni“ nebo „ahoj“ nebo „chceš svézt?“ nebo „neser mě“ nebo „přidej“. Zní v podstatě pořád. Sanitkám se neuhýbá. Řidičským zvykem je v jedné ruce držet mobil, v jedné ruce cigáro, při tom gestikulovat na spolujezdce a ještě troubit.

Zajímavý je tu i tankování, dělá se to tu jako za stara. Přijedete k pumpě, ani nevystoupíte. Přijde obsluha, vyptá se, za kolik a čeho chcete tankovat a nechá si otevřít nádrž, případně si vezme klíčky. Někdy vám i umyjí čelní sklo a zrcátka. Zaplatíte přes okýnko a frčíte zase dál.

---

Stavíme stranou u cesty ve vesnici, jdeme kolem pasácké chatrče cestou, ze které se postupně stává jen vyšlapaná cestička v přírodě. Jak se vzdalujeme od posledních obydlí, postupně ubývá odpadků a vystřílených brokových nábojnic (místní záliba je střílení na ptáky). Vodopád je nádherný, chvíli jen stojíme, zíráme na něj a užíváme si ten šum. Klesli jsme do údolí pod ním, přešli přes lávku, škrábeme se do svahu naproti a zkoušíme, zda nás cesta dovede k dalšímu vodopádu. Nedovedla, ale našli jsme kostru čerstvě sežraného psa, už mu zbývala jen hlava. Dál už je cesta nepřístupná, tak se vracíme a jdeme přímo do městečka Jezzine na oběd v Al Chalouf Restaurant. Restaurace s krásným výhledem na celé údolí, nádhera, která se prostě nedá vyfotit. Jídlo vynikající, při čekání hrajeme prší. Cestou domů posloucháme Balkan beatbox, dost se to sem hodí.

Večer nás vzal Michal na nákup do dvou drúzských obchůdků v městečku Aley, nejdřív do klasické cukrárny s milionem typů baklavy Ittihad Sweets, potom do obchodu se sýry, kořením a tak. Hlavně v druhém obchodě si s námi hodně povídají. Občas dávají dost otevřeně najevo, že kdyby mohli, žili by jinde než v Libanonu. Radí dobrá místa, která navštívit. Vysvětlují složení a výrobu místních potravin. Odrazují nás od turistických pastí (prodávající kluk), nebo nás do těch samých pastí lákají (vlezlý zaměstnanec kanadské ambasády, netušíme, kde se tam vzal).

Vracíme se na velvyslanectví a Michal zmínil zajímavou věc: asi sto metrů od ambasády je stanice vlaku, který mimochodem jezdí přímo pod zahradou. Super! Máme radost a ptáme se, jestli by nás vlak hodil do města, nebo kam vlastně se s ním dá jet. Michal na to: „No, vlakem se tu nedostanete nikam, on tu už od války nejezdí.“ Aha. Haha. Když pak jdeme od auta kolem vrátnice, Michal se zdraví s chlapíkem, který mu pomáhá naučit se péči o včely. „We are worried for your car! The gas stations, tommorow, after tomorrow, closed.“ Aha, vlastně zítra stávkují benzínky a dnes jsou už všechny zavřené. A kdo ví, jak dlouho jim stávkování vydrží. „Welcome to Lebanon!“ uzavírá to pan vrátný vesele.

Den osmý – Beirut: Pigeon Rocks a cirkulární ekonomika po libanonsku

Vyrazili jsme s Peti do města a okoukli Holubí skály – Pigeon Rocks. Krásný místo, konaly se tu kdysi Red Bull skoky do vody z výšky 27 metrů a natáhli tam i slackline. I bez reklam na drahou limču tady ale za teplých dnů místní skáčou do vody. A jak se tu všechno dělá tak trochu na punk, už se jich tu pár i zabilo. Jeden například tak, že mu do skoku vjela loďka. Zemřel i jeden člověk na loďce, kterou tu vozí turisty kolem pobřeží a těch dvou skal.

Potom jdem na kafe a podívat se na bejrútskou „Pařížskou ulici“, Hamra street. Opakovaně se setkáváme s žebráky, mají ale jiný styl než v ČR, kde prostě sedí v koutě, nebo něco předvádí. Tihle na vás mluví arabsky, staví se vám do cesty, sahají na vás, prosí, přemlouvají, jdou s vámi klidně pár set metrů. Často používají děti. Vyplatí se mít u sebe něco malého, třeba lízátka, nebo ostrouhanou mrkev navlhčenou směsí vody a citronové šťávy (tuhle svěží dobrotu koupíte za pár korun v supermarketu).

Za zmínku stojí, že globalizace se nezastaví před ničím. Rozhodně tu seženete nový Samsung, dáte si kafe ve Starbucks, dost slušně zásobený jsou i lékárny (ale nesmíte po nich chtít tlakový obvaz, to nemaj). Většinou umí v obchodech dobře anglicky.

Objevili jsme pár dobrých míst, mimo jiné EcoSouk Circular Economy Hub, takovej malej krámek, kde prodávají bezobalově ručně vyráběná mýdla a šperky, různý drobnosti ze zbytkových materiálů a nějaký další věci. Milá paní skvělou angličtinou vysvětluje, že se jedná o projekt napříč Libanonem, který se snaží pomáhat zemi v těžké situaci tím, že tlačí udržitelnou a cirkulární ekonomiku. Zatím, jak tvrdí pani, bez vládní podpory (před krizí to ministerstvo ještě zajímalo, teď už ne). Jako kdyby se jim povedlo rozjet projekt ve velkým, bylo by to skvělý, ale zatím jsou spíš jako kapka v moři plném korupce a osobních zájmů mocných. Tak jim držíme palce.

---

Jak se cestuje v Libanonu, když nemáte auto?

Když někam jdete, jakože pěšky, jste vlastně divný. Všichni jezdí. Furt. Na mopedu, skůtru, všech možných autech (i těch, co vypadají jako nepojízdný), taxíky a busíky.

• PĚŠKY: Když jen tak jdete po chodníku/silnici/kde to zrovna jde, každou chvíli na vás zatroubí taxi, což znamená „Jdete pěšky, jste divný, kam vás mám svézt?“.
• TAXI: Taxíka si voláte nejčastěji přes Whatsapp, protože máte kontakt na taxislužbu bráchy sestry babičky vašeho vrátného. Nebo vám jí někdo blízký prostě doporučil. Chvíli trvá, než vám na anglické dotazy přestanou odpovídat arabsky, ale pak je to v pohodě, předem si domluvíte cenu a jedete. Není to drahý.
• BUSÍKY: Oficiální autobusová doprava neexistuje. Jezdí neoznačené malinké mikrobusy, není známo, kde nastoupit/vystoupit. Asi zastaví prostě když si stoupnete u cesty, pak se zeptáte, kam jede, a zaplatíte. Je to extrémně levný a detaily jsme nezjistili. Hodně jsem si to chtěl vyzkoušet – tak snad příště.

---

Den devátý – Beirut: inflace, bankovky, jak a čím se tu platí

Odpočinkový den, kafe se Zuzkou u bazénu s výhledem na moře. Čekají nás tři deštivé dny, tak musíme vymyslet, co s nimi. Aby tady něco bylo, napíšu vám, jak to tu funguje s penězi, páč je to docela bžunda.

Oficiálním platidlem je v Libanonská libra (LBP). Kurz LBP je děsivý, panuje tu šílená inflace. Když přijdete do restaurace a chcete vědět, kolik zhruba v českých korunách to bude stát, škrtnete tři nuly. Libanonská vláda určuje oficiální kurz Libanonské libry, který naprosto neodpovídá reálné inflaci, takže Libanonské libry se nakupují u překupníka na černém trhu.

• Za 1 USD pořídíte na černém trhu zhruba 22 000 LBP (což se dost dynamicky mění).
• Libanonská národní banka udává kurz 1 507,5 LBP za amreický dolar. To chceš.
• Večeře pro dva v kvalitní restauraci vyjde kolem 500 000 LBP, takže asi 500 Kč.
• Taxíkem z Baabdy do centra Bejrútu se jede zhruba 30 minut za 170 000 LBP.
• Není výhodné tu platit kartou (a většinou to ani nejde), tam se LBP většinou váže na oficiální kurz Libanonské národní banky.
• Často se stane, že vám restaurace vystaví účet ve dvou měnách, v Libanonských librách a USD, můžete si vybrat, čím zaplatíte. Jednou jsem si vybíral, zda naše přátele pozveme na oběd za 875 000 LBP (cca 875 Kč) nebo za 582 $ (cca 14 500 Kč).
• V restauraci často najdete místo menu na stole jen QR kód, který vede buď na webovou stránku s jídelákem, nebo vám rovnou stáhne menu v PDF. Kromě toho, že je to pohodlné, to taky řeší problém s neustálým přeceňováním nabídky, jak se restaurace přizpůsobují vývoji inflace.
• Přikládám obrázky, jak to vypadá, když máte v ruce 2 500 Kč a nějaký drobný a jak se to snadno dává do peněženky.

Spousta bankovek je taky podepsaných, nebo různě označených (ne, nikdo neřeší, že je tím bankovka znehodnocená). Třeba paní v supermarketu si od vás vezme 25 bankovek (nákup ekvivalentní českým 2500 Kč) a začne je razítkovat, jako by to byly stravenky. Když se jí zeptáte, proč to dělá, vysvětlí: Takhle označené bankovky pustí do světa. Když se jí jednoho dne nějaká vrátí a ona ji pozná, přinese jí to štěstí. Aha.

Zašli jsme do kavárny Bun Coffee Shop, majitel super příjemňák, strávil část života v Paříži. Neskutečně milý přístup, zahrnul nás tipy, kam se tu vydat, co vidět a tak. Nalil nám do žil motivaci přestat se flákat a ze zbytku pobytu získat maximum. Večer na to sedáme a děláme plán!

Den desátý – Beirut: Kávová kultura v Libanonu

Celý náš plán se točí kolem městečka Batroun, které jsme si vyhlídli. Dneska máme za cíl vše dotáhnout a řádně zosnovat. Sháníme pronájem auta, rezervujeme ubytování, sháníme cash (ubytování ani auto nejdou zaplatit jinak než bankovkama), plánujeme výlety na jednotlivé dny. Peti udělala plánek toho, co všechno stihneme:

A protože je tahle kapitolka krátká, vložím vám sem základní info o kávové kultuře v Libanonu.

---

Kafe v Libanonu – pár poznámek kávového nácka

1. Docela se tu jede klasickej turek v džezvě s kardamonem (na videu s cukrem, ten není třeba) a Zuzka mě ho naučila dělat. Juch! Děkuju!
2. Často vídáme drobný stánky s kávou, kavárny namontovaný ve vnitřku auta, už jsem viděl i kávovar namontovanej na motorce. Ten chlap s tím někam jel a přitom se z toho kávovaru normálně kouřilo. Mazák. Drobný stánky mají často kvalitní kávovary, někdy i pákový espresso. Neochutnali jsme to, asi to nebude z kvalitního kafe, ale překvapí to.
3. Ve vesničce Aley jsme viděli v jedné sámošce velkou pražírnu kafe. Zajásal jsem a když jsem přišel blíž, chlápek se nám začal chlubit, že v tom praží buráky a pak je melou na burákový máslo. No tvl. Asi tu mají jiný priority…
4. V kavárně LEAF v Batrounu se mě chlápek pokoušel přesvědčit, že flat white se dělá z trippleshotu a má objem typu korbel. Taky zajímavý.
5. Je tu obtížný koupit výběrovou zrnkovou kávu. Když už něco prodávají, je to namletý. Ale chápu, že u turka je to výhoda, džezva vyžaduje extrémně jemný mletí (v podstatě level „cukr moučka“), což doma ručním mlýnkem neuděláte.
6. Abych vás šokoval: Po celou dovolenou piju jen to, co tu najdem, a dal jsem si odvykací kúru od bulletproof coffee.

---

Den jedenáctý – Beirut >>> Byblos >>> Batroun

Ráno pohodová snídaně, loučíme se se Zuzkou a vyrážíme na cestu do Batrounu se zastávkou v Byblosu. Cestou nám dost prší. V Byblosu nejdřív kafe na nádherné vyhlídce Heaven – The Cabin.

Potom necháváme auto v centru a po inspekci veřejné pláže (muzeum Arménské genocidy je bohužel zavřené, to by mě zrovna zajímalo) jdem krásným centrem na oběd do restaurace Feniqia. Jídlo super, visí nám od stropu na řetězu a uprostřed stolu máme vlastní ohřejváček na placky. Něco jako portýr před vchodem odchytává drahý auta, dámám drží deštník nad hlavou, od pánů si bere klíčky a auta jim parkuje. Dámy mají high heels (naprostý nesmysl vzhledem k počasí i místním chodníkům), různý fancy oblečky, snaží se vypadat posh a některým to i jde. Asi poprvé vidíme v praxi potřebu Libanonců se vychloubat, o které nám několik lidí vyprávělo.

Po jídle prohlídka místní zříceniny hradu a okolních rozsáhlých vykopávek. Je to nádherný, ale nějakou kombinací jazykové bariéry, zavírací doby a vzájemného nepochopení nám byl přidělen průvodce. Paní už asi chtěla mít padla, vzala to s námi hopem, mluvila rychle a nedobře anglicky, půlku jsem nerozuměl ani já. Rozpadl se jí při tom deštník a nutila nás se spolu fotit, protože jsme jí řekli, že jsme na honeymoon. Na závěr nás rovnou odvedla do další turistické pasti, abychom nevyšli ze cviku (prodejní muzeum rybích fosílií).

---

Batroun – ubytovací dobrodružství

Podobně jako Byblos má Batroun taky krásný centrum, taky trhy a těsný uličky s domy z kamenů starých přes tisíc let. Taky romantika obklopená turismem a běžným životem Libanonců.

Víc než s té krásy a kontrastů jsme v šoku z ubytování. Oldtown Guesthouses jsou na Bookingu vychválený do nebe, nádherné fotky apod., ale popisy ubytování neodpovídají realitě. Pro vaši představu krátký seznam položek, které údajně ubytování mělo obsahovat, ale po příjezdu nebyly: pračka, voda na uvítanou, trouba, manželská postel, fén, vana, kávovar, toustovač, sklenice na víno, balkon, terasa… Jasně, že se bez většiny těch věcí objedeme, ale třeba s pračkou a fénem se počítalo a záměrně jsme podle toho ubytování vybírali. Komunikace s pánem přes Whatsapp (jak je tu zvykem) byla náročná, ani v hodně jednoduché angličtině nedokázal pochopit, že jsme šokováni z toho, co všechno nám nabídli a pak to tu nebylo. Nakonec nám nabídl „upgrade“ a jiný apartmán, dražší, rovněž neodpovídající popisu, ale aspoň tam je manželská postel.

Večer se pán zastavil, pokoušeli jsme si promluvit o naší nespokojenosti. Nakonec jsme zůstali s tím, že nám donese fén a dostaneme ten lepší apartmán za tu původní cenu. Jenže během jednání se choval tak manipulativně a měl tak trapný výmluvy, že se nám tu stejně moc nechce být a Peti vyloženě tlačí, ať si najdem něco jinýho. Uvidíme.

---

Stavili jsme se na pivo v místním craft pivovaru Colonel. Bohužel měli na čepu jen nefiltr ležák, vše ostatní začnou vařit až od příštího týdne, kdy už se čeká začátek sezóny. Když jsme si mysleli, že se barman ptá na „filtered or unfiltered“, já si dal nefiltrované a Peti filtrované. Oba jsme dostali to samé pivo, ale jí do toho nalili Monin. Ble. Jinak ale moc fajn místo na pobřeží, nádherný výhled a co jsme koukali ostatním do talířů, asi tu i dobře vaří.

---

Zzzziiiimmmmmaaaaa

Všude je tu děsná zima. Pořád. Venku to zvládáme s přehledem, ale oni mají zimu všude. V restauraci je zima. Obsluha v bundách, zimních vestičkách, hosté často v kabátech. Zima je v obchodech. Zima je i v ubytování, které je postavené z kamenů snad samotnými Peršany nebo kdo ví kým. Topit se tu dá jen klimatizací a ta to celé neutáhne. Je znát, že tu na zimu nejsou moc zvyklí a když už přijde, spíš jí tak nějak ignorují.

---

Den dvanáctý – Batroun: Uličky, kavárny, Libanon a hudba

Jedem pěkně podle plánu, takže dnes prohlídka Batrounu. Je to krásný město, spletité uličky se spoustou krámků, většina zatím zavřená. V ubytování jsme nakonec zůstali, takže bydlíme přímo v samotném centru, což je paráda. Hned za rohem super kavárny Leaf a Cafe Younes, stačí jen pár kroků navíc a už jste v zajímavé restauraci. O Batrounu se říká, že je to nejlepší párty město v Libanonu. To můžem potvrdit, zejména během léta to tu asi dost žije. Prošli jsme se i do přístavu, taky krásný.

---

Libanon a hudba

Když přijdeme do restaurace či baru v Libanonu, skoro vždy hraje dost hlasitá hudba. Z nějakého důvodu jsme snad nikdy (až na jednu výjimku později) neslyšeli originály. Vždy jen cover verze. A občas se stane, že u toho člověk i dost trpí. Což ostatně můžete posoudit sami, protože Peti pro vás pohotově ty nejlepší pecky pochytala na Shazam. Takže párty může začít, tady to máte (Varování speciálně pro Peti tátu: Jirko, tohle si nepouštěj!):

• The Beatles: Strawberry Fields Forever
• Coldplay: Clocks
• Sena Sener: Self Control
• A na dobrou noc ještě jedna pecka od stejných „předělávačů“, kterou jsme naštěstí nikde nezaslechli, ale záměrně jsem si ji dohledal: Queen: The Bohemian Rhapsody. Uf.

---

Den třináctý – Batroun: Douma a jak nás hory vypekly

Ráno zajímavá snídaně v Elie’s Yard, a to doslova. Měli jsme pocit, že lezeme k někomu na zahradu, a navíc nejsme očekáváni, protože si ji ani neuklidil. Ale jsme tu správně, sedáme si na zahradě a luštíme jídelní lístek. Výjimečně jsme ho dostali do ruky a ne jako vždy jen QR kód. Líbilo by se mi napsat vám sem popisky toho, co zajímavýho tu jíme, ale nějak mi o tom nejde psát. Snad něco napíše Peti, uvidíme.

Po snídani vyrážíme do hor směr Douma, což je malé městečko charakteristické typickými původními libanonskými domy a tržištěm. Centrum je opravdu krásný, ale je vidět, jak je to mimo turistickou sezónu vlastně ghost town. Krámky jsou bohužel zavřené a jinak tu moc k vidění není. Kousek jsme se prošli a obdivujeme ty fakt starý domy z obřích kamenů.

Pokračujeme do Bšarré, postupně přibývá sněhu (už v Doumě sem tam byl), je znát, že to hodně taje. Kroutíme se serpentinami pořád výš a výš, silnice se zužuje, pak už je to prohrnuté jen pro jedno auto a nakonec cesta prostě končí. Pluhař to asi vzdal. Tak to otáčíme a jedem zase půl hodiny do Doumy zpět.

Porada, malá procházka a volíme náhradní plán: vyrazit do přírodní skalní rezervace Baloue Balaa. Vyrážíme tedy jinou cestou opět do hor a opět neúspěšně. Zastavil nás policista s autem, že tudy už dál nedojedeme. Opět se vracíme, ale nechceme to vzdát. Do Baloue Balaa vede ještě cesta z druhé strany. Bude to sice skoro hodina jízdy, ale touha po přírodě už je moc velká.

Jedeme horami, klesáme až do Annaya a míjíme spoustu obyčejných vesniček. Stopli jsme na pozdní oběd (nic moc jídlo, dechberoucí výhled). Hory se nám ukazují z různých stran, je to nádhera, ale nedá se to moc vyfotit. Přesto občas stavíme a pokouším se tu krásu zachytit. Tentokrát už jsme dojeli skoro až do Baloue Balaa, ale zase nás zastavili. Tentokrát policejní auto a pracující pluh.

Vyčerpaní se vracíme zpět. V podstatě bez výsledku jsme najezdili asi 185 km, to je na těchto silničkách přes 5 hodin za volantem. Jsem z toho doslova vyřízenej. Když Peti vyrukovala s tím, že jí mám pomoci s výběrem šatů, který si domluvila včera, jdu do toho obchůdku se skleničkou vína. Aspoň tady úspěch, moc jí to sluší, nákup se poved!

Večer návštěva baru Cheers Cousin Mike, oba to potřebujem. Ukázalo se, že je to hodně dobrej bar. Hráli tam originály a ne covery, takže tam bylo hned mnohem příjemněji. Klasicky to měli děsně nahlas (hlavně pak později živou hodbu), klasicky v baru kouřili (stejně jako tu kouří v restauracích i během jídla). Ale barmani profíci, sehraná dvojka. Pití kvalitní, dostali jsme i ochutnat libanonskou whiskey Glenbey a není špatná. Co vám budu povídat, vyndal jsem se jak chleba z tašky. Když jdeme z baru spát, oběma nám z té hudby šíleně hučí v hlavě.

Den čtrnáctý – Batroun: Kocovina, skalka Hamat, The Billy Boys

Oba jsem nás paralyzoval mou strašlivou kocovinou. Takže žádný velký výlety, jsem rád, když sním banán a dojdu Peti pro kafe. A je to škoda, konečně se udělalo hezky, venku svítí sluníčko a chodíme v tričku. Zašli jsme na „snídani“ k Ray’s, nádherné mini restaurace přímo na nábřeží. Dá se sedět přímo u moře venku a zatímco si vychutnáváte sklenku vína (já minerálky), pár centimetrů od vás jezdí motorky s místními a tuktuky s turisty (už jich maličko přibylo). Krásnej zážitek, ale jídlo si tu nedávejte, zajděte třeba na drink. Když budu citovat Peti: „Tvl, oni by snad usmažili i pizzu, kdyby se jim do toho friťáku vešla…“

Nakonec jsme se zajeli podívat na „The Rock of Hamat„, což je skalní útvar pomalovaný libanonskou vlajkou, pár kilometrů za Batrounem. Krásný výhled a pod skalkou pláně, po kterých se dá projít, pokud máte rádi odpadky, zbytky po válce a vojenských cvičeních, líbí se vám romantika malé cvičné vojenské základničky a zarostlé koleje bývalé libanonské železnice. Stojí za zmínku, že zatímco Libanon již nemá žádné železnice ani vlaky, rozhodně má stále fungující ministerstvo železnic. U moře je ale krásně, Peti zkoumá místní faunu a já se nechal nahodit nečekanou vlnou od hlavy až k patě (ano, nečekal jsem u moře vlnu…).

Večer jsme zajeli na jídlo do Byblosu, je tu restaurace vytvořená na motivy našeho milovaného seriálu Peaky Blinders – Billy Boyz. Atmosféru sice trefili jen trošku, chybí nám hlavně hudba z filmu, ale jídlo tu mají naprosto vynikající a když trochu váhám, jak se pustit do burgeru, chlápek od grilu mi dá jasně najevo, jak to tu chodí: „No no, boy, take it with your hands! Get messy!“ a přitom ukazuje na neonový nápis na zdi „Let’s get messy!“. Baví nás to tu, kecáme s personálem (manažerka byla na dovče v Praze), získali si nás.

Den patnáctý – Batroun: Rezervace Jabal Moussa a jezero Chouwan

Jedeme do přírody! A tentokrát to vyšlo! Jako jediní návštěvníci jsme dnes vyrazili na 3hod okruh horami v rezervaci Jabal Moussa. Je to tam nádherný, připomíná to nízké oblasti Alp, jen je tu mnohem víc borovic, sem tam karob, vavřín. A těží se tu mramor. Na rozdíl od českých lesů se tu divoký prase nemá tendenci přemnožit, protože tu má přirozené predátory. Ale aby nestrašili návštěvníky parku, tak na tu ceduli radši nenapsali, kteří predátoři to jsou.

Dole u jezera je nádherně, koupeme se, sluníme a tak. Voda je zakalená, protože je obleva, ale i tak je tam nádherně. Plážička je zas plná odpadků, ale už si zvykáme. Pokračujeme stoupáním (celkově jsme nastoupali asi kilometr) a mezi stromy máme občas krásný výhled na protější štíty.

Po příchodu do rezervace nás opět vítá pani, která nás už předtím mile navedla na malé parkoviště, zařídila příchod pána, který nám prodal vstupenky a tak. Umí dobře anglicky a jmenuje se Jacqueline. Pojistila si nás tím proti konkurenci – v mikrovesničce kolem vstupu do parku jsou dva stánky. A jak se nám Jacqueline svěřila, svádí tuhý konkurenční boj o to, kdo těm pár turistům prodá limču, pivo, zavařeniny… Zatímco její syn Petr lisuje Peti fresh z pomerančů, postěžovala si, že už jí konkurenční sousedi údajně otrávili čtyři kočky. Tolik k dopadu finanční krize na sousedské vztahy.

Krátká kapitola = vsuvka. Na výlet jsme potřebovali vodu a po výletě jsem si dal pivo, který mi prodala Jacqueline. Jak to v Libanonu funguje s těmito dvěma vitálními tekutinami?

---

Voda a pivo v Libanonu

Voda z kohoutku zatím v Libanonu teče. Je hodně vápenitá a nemá se pít bez převaření. Není problém nalít jí do konvice a udělat si z ní čaj, ale jinak se tu pije jen balená. Kohoutková tu nesmrdí tak jako v Istanbulu a i ta z lahve tu chutná lépe. Nikdo tu nerozumí pojmu „mineral water“, vůbec tu neřeší a nechápou rozdíl mezi minerálkou a stolní vodou. Když jsme měli fyzicky náročnější aktivity a chtěli jsme pak doplnit ionty, často nebylo čím. Většinou měli aspoň Perrierku, nebo holt pivo.

Libanonci nějaké svoje pivo vaří, jmenuje se Beirut, haha. Mám obavy, že v tom má prsty Heinekken nebo nějaký podobný korporátní prznič pivovarů – chuťově to všechno spadá do kategorie „prázdná europiva“. Kromě pivovaru Colonel (to je dobrý pití) tu mají ještě pivovar 961 – ochutnali jsme od nich hned tři styly a všechno je totálně hnusný. Nepitelný. Na český pivo se moc těšíme.

---

Den šestnáctý – Batroun a Bejrút: Beit Chabeb a Zmrd social space

Beit Chabeb je městečko asi hodinu od Bejrůtu, ve kterém se dodnes drží tradice výroby zvonů. Pokusili jsme se to prozkoumat, ale ty internety nevěděly vlastně nic a ani ve městě se nedá na první dobrou nic najít. Nakonec se zkoušíme projít místním parkem, ale staré značení pěších chodníků vede spíš tak nějak do nikam, cesty v parku jsou neudržované, vlastně to tam bylo až strašidelný a zdálo se nám, že tam už pár let nejspíš nikdo nebyl.

Oslovili jsme kolemjdoucí holčinu, která venčila psa. Vyptáváme se na park, nic moc neví, ale její táta je průvodce a prý by mohl něco vědět o výrobě zvonů. Nakonec nám fakt sehnala i číslo na pána, který se tomu pořád věnuje. Nicméně hlad a nedostatek času byly silnější a tak jsme volání výrobci tradičních zvonů přes WhatsApp odložili na neurčito. Opět se nám ale ukázalo, jak je důležité mluvit s místními a nebát se ptát.

Zajeli jsme na večeři do prostoru, který náhodou objevila Peti na „Cultural map of Beirut“, jmenuje se (nekecám) Zmrd Social Space. I přes ten název jsme dostali naprosto skvělý jídlo, typickou libanonskou kuchyni. Akorát s tím rozdílem, že paní uměla skvěle anglicky a ráda nám všechno vysvětlila. Včetně základů: Libanonci milují jídlo, sdílení jídla, mluvení u jídla. Proto nejčastěji jedí tak, že objednají mnoho menších „předkrmů“, každý před sebe dostane prázdný talíř a pak si dají „všichni všechno“.

Zmrd funguje trochu jako Hub a vznikl ve spojení s nějakou místní neziskovkou, vedle má ještě druhý vchod a v něm malý obchůdek/butik. Podporují místní drobné umělce a pomáhají jim s odbytem jejich výrobků. Vyrábějí většinou z recyklovaných věcí, zbytků, upcyklují apod. A to slovo „Zmrd“ se píše s nějakým malým bordelem nad písmenem R a čte se to vlastně nějak jako [Zmrrrd] a v arabštině to znamená safír. Ano, vysvětlili jsme jim, co je to zmrd v češtině. Ano, vzaly to v pohodě (ten prostor vedou dvě dámy) a smály se tomu.

Den sedmnáctý: Bejrút – cedry a sněžnice v Shouf biosphere Reserve

Poslední den, kdy máme půjčené auto, jsme vyrazili do Shouf biosphere Reserve, největší libanonské rezervace s cedry (cedr je libanonský národní strom, mají ho i na vlajce). Takže zase prudké stoupání do hor po úzkých silničkách, snad budou mít otevřeno a budou fungovat. Jsme optimističtí, jejich sociální sítě žijí a fungují, což je tu dost nezvyk.

Na místě správce parku, umí výborně anglicky, vše nám vysvětlil, doporučil a zapůjčil sněžnice za cca 250 Kč/os, prodal nám vstupenky za cca 100 Kč/os. Prošli jsme nakonec „větší“ 5 km okruh, naprostá nádhera. Sněhu místy přes metr, jdeme to v krátkých rukávech, cesta je sice místy dost divoká (hlavně kolem vrcholu), ale ztratil jsem nás jen jednou a poměrně rychle jsme cestu zase našli. Cedry jsou krásný a docela dlouho vypadají jako jedle. Až když fakt zestárnou, mají ten typický patrovitý vzhled. A mají srandovně vejčitý šišky, který rostou směrem vzhůru, jako u jedlí.

Celou cestu nás doslova bombardovalo sluníčko, bez slunečních brýlí bychom absolutně neměli šanci. Bez opalovacího krému bychom asi pošli (spálili jsme se i tak) a za těch pár hodin jsme bez potíží vyslopali celou dvoulitrovku vody. Ale zvítězili jsme, hora zdolána, cedry jsme viděli a užili jsme si neskutečně krásné zasněžené hory, kde nejspíš už za týden nebude ani vločka. Tálo to přímo před očima. Jo a zase jsme měli rezervaci skoro sami pro sebe a na okruhu jsme byli úplně sami. Mladý pár Tala a GP, které jsme potkali, jak se právě se sněžnicemi z okruhu vracejí, si s námi chvíli povídají. Vysvětlují nám, že Libanonců, kteří by chodili takhle do přírody, moc není.

V rodinné restauraci La Bécasse si dáváme skvělé jídlo a povídáme si s „manažerem“. Na místní poměry velmi typické uspořádání podnikatelského záměru: „Já jsem jakoby manažer a obsluhuju, ty vajíčka vám dělal můj táta, tady tyhle věci můj brácha. Moje mamka je hlavně přes pečivo a vína…“ Restaurace byla před sezónou úplně prázdná, měli na nás čas, chvíli si povídáme.

Den osmnáctý – Beirut: koně, názvy Libanonských jídel

Jsme unavení, dojíždí nám bolest hlavy a hojí se nám spáleniny od sluníčka. Hrajeme se Zuzkou deskovky, pak se přidali i kluci, když přišli ze školy. Odpoledne jsme zajeli na vyjížďku na koních do Horses‘ Hacienda. Hodinu jezdíme, chlapi nás učí odděleně, každému z nás se přizpůsobili podle toho, jak odhadli naše současné dovednosti. Se mnou (Ahmed mi asi fakt věřil) se dostali až ke cvalu. Takže nás potom oba dva bolí nohy a jsme šťastní – jako vždy, když strávíte nějakou chvíli v sedle.

Návrat od koní do Bejrútu je zvláštní, město se ztrácí v oblaku smogu, vypadá to jako silná mlha. Netušili jsme, že tu mají se smogem takový problém, asi to dělají všechny ty generátory a přemíra používání aut. Aby to dneska nebylo příliš krátké, mám pro vás bonus:

---

Slovníček libanonských jídel

Jídlo v Libanonu je skvělé, ale často jsme měli problém si objednat. I když často bývaly jídelníčky v angličtině, stejně jsme nezvládali zapamatovat si zcela odlišné názvy jídel a co který znamená. Schválně: co byste si objednali v téhle restauraci? Pro další případy přikládám slovníček toho, co jsme stihli objevit a ochutnat:

• soujuk [sužuk]: něco jako klobása, nakrájená na plátky, osmažená, většinou v omáčce z granátového jablka, nebo v rajčatové omáčce
• kebbeh [kebech]: taková masová šiška, vnější stěna bývá ze směsi masa a bulguru, uvnitř může být třeba sýr (labneh), existují ale třeba i vege verze a tak
• makanek: malé klobásky, nejčastěji na kyselo, třeba v omáčce z granátových jablek, koupíte to naložené a přidáte třeba do salátu
• eggs & shanklish [šanklyš]: míchaná vajíčka, do kterých přidají místní sýr (něco mezi sýrem a tvarohem, strukturou je to takový trochu tužší mascarpone)
• fattouch [fatůš]: obyč zeleninový salát, který posypou arabským chlebem osmaženým ve friťáku, což chutná překvapivě dobře (než se chléb rozmočí) a je to nepřekvapivě nezdravý
• tabouleh [tabulech]: salát, ve kterém hraje prim na drobno nakrájená petrželová nať, i ostatní věci jsou hodně na drobno, zakápne se to citronem a oliváčem
• baba ghanouj [baba ganůš]: lilek opečený až skoro do spálena, potom je z vydlabaného vnitřku udělaná kaše/pomazánka, většinou se do toho přidá ještě tahini nebo další věci na dochucení
• zátar: místní hodně zajímavá a neobvyklá směs koření, často to dávají na pečené placky, více tady
• fattit batinjen [fatit batynžen]: hodně zajímavá věc, studené jídlo, do jogurtu s česnekem zamíchaná vařená cizrna, lilek a další věci, může a nemusí obsahovat maso, nějaký detaily jsem našel tady
• batata harra [batáta hara]: opečený a okořeněný brambory

Den devatenáctý – Sidon: Koupání v moři, arménská čtvrť v Libanonu

Zvládli jsme super věc, pojmenoval jsem si to „Libanonský double“. Jeden den strávíte v horách a třeba lyžujete, nebo (v našem případě) jdete na sněžnice mezi cedry. Druhý den si užíváte vedro a sluníčko na pláži a koupání v moři. Díky Zuzce jsme našli soukromou pláž v Sidonu, která byla ale mimo sezónu skoro opuštěná a pár chlápků, kteří chystali na sezónu místní restauraci, nás pustilo dál. Prej je nízká hladina a nemáme si ublížit o kameny. Společnost nám dělají dva kluci, dva krabi, jedna pneumatika a jedna velká medúza. Parádní koupání.

Večer jdeme na večeři s Arménkou jménem Rita, která učí kluky a Michala hrát na klavír. Skvěle se s ní povídá a vysvětlila nám, že většina Arménců je právě takhle hovorná a přátelská k neznámým lidem. Vzala nás do místní arménské čtvrti do arménské restaurace. A je to skvělý.

Procházíme úzkými arménskými uličkami večer, kdy už je dost obchodů zavřených, ale i tak je to romantický a ztratil bych se tu jedna dvě. Krásný domy, ale všechno starý a zaprášený. A způsob, jakým se tu nad našimi hlavami všude vede elektroinstalace, by asi normálního českého elektrikáře přivedl k rituální sebevraždě.

S Ritou a jejím bráchou Krisem je možný se otevřeně bavit o všem. Od genocidy Arménů, její ultrakonzervativní rodiny až po důvody, proč se už dvakrát do Arménie podívala, ale stejně radši žije tady v Bejrútu. Je vidět, že Arménci místní komunitu budují už dlouho. Na ulicích jsou cedule v arménštině, svým rodným jazykem se tu spolu i baví, je tu arménská škola, i jídlo nám Rita objednala ve své mateřštině. Číšníci ale zároveň umí dobře anglicky. A zároveň i arabsky, protože prostě Libanon. Trochu jim tu jazykovou výbavu závidím.

Arménský jídlo je vynikající. Že během pobytu v restauraci vypadl proud a po chvíli zase naskočil už bereme jako rutinu. Stejně tak je rutina, že když se celá restaurace ponořila do tmy a ticha, okamžitě někdo rozesmátě konstatoval: „Welcome to Lebanon!“. Už chápeme, že je to univerzální odpověď na vše, co nefunguje jak by mělo a běžní obyvatelé Bejrútu vědí, že není v jejich moci to změnit. Povídáme si o tom i s Ritou a Michalem, že bude divný vrátit se zpět do světa, kde máme elektřinu celý den, funguje pošta, jezdí vlaky, je možný si koupit SIMku a voda z kohoutku se může pít. No ale zase už nebudem milionáři…

---

Den dvacátý – Beirut: Ještě jednou turecký letiště a návrat do Čecháčkova

Na čtvrtou ranní máme objednaného taxíka a 6.25 už rolujeme a později z výšky sledujeme kontury Bejrútu. Je jako krásná žena prchající z města, které postihla válka: Malebná tvář překrytá rozcuchanými vlasy, sice luxusní, ale odrané oblečení. Drahý mobil má prasklý displej. Její chůze je pořád naučená nést ženský půvab, ale kolem jsou trosky. Je hrdá a zároveň se bojí. V očích má jiskru života, ale zároveň i připravenost dát se kdykoliv na útěk.

Turecké letiště už popisovat nebudu, to najdete výše. Strávili jsme tam přestupových pět hodin a zábavné bylo jen když letištní sekuriťáci hledali asi 20 minut v mém batohu zatoulanou kulku, kterou jsem našel na pláži Hammat. Byla zdeformovaná a zrezlá, asi z poslení války. Sekuriťák si mě sjel pohledem: „You are the army?“ „Yes, I am a soldier in Czech Army reserves.“ Chápavě přikývnul. Ale stejně si jí prý jako suvenýr vzít nemůžu. Tak vám aspoň napíšu tipy a triky, jak na Libanon:

---

Jak na Beirut/Libanon? Tipy a triky, otázky a odpovědi:

• Mám vyrazit do Libanonu na dovolenou? Je to bezpečný? Je to bezpečný všude?
  • Ano. Ano. Ne.
  • Jsou místa, kde je to úplně v pohodě a turisticky přátelský. Problémový jsou určitý čtvrti v Bejrútu, kterým se říká Hizballáhov a věřte mi, že hned poznáte, že jste špatně. Nedá se tam „vlézt omylem“.
  • Nedoporučují se severní a jižní okraje Libanonu a v tom jsou bohužel také zahrnuty některé silnice spojující pobřeží s údolím Bekka. Dostat se tam ale dá. A prej to stojí za to.
• Jak se tam shání informace, když tam nic moc nefunguje?
  • Musíš mluvit s lidma. Hodně. Často to jde anglicky, někdy obtížně. Jsou ale milí a chtějí poradit. Znají místní rizika a vědí, kam tě jako turistu neposlat. A taky vědí, kde je to hezký. A často si neuvědomují, že ta hezká věc je zrovna zavřená, nebo tři metry pod sněhem.
  • Používej WhatsApp, používají ho všichni. Ubytování, taxi, rezervace… vše se řeší přes WhatsApp. Že to patří Facebooku a je to chuj, se neřeší.
  • Když někomu (třeba taxislužbě) napíšeš na WhatsApp anglicky, neznamená to, že ti anglicky odpoví. Může se ti vrátit arabskej rozsypanej čaj. Prostě napiš „I dont understand arabic, please write in english“ a všechno bude olrajt. Víceméně.
  • Hromadu informací jsme měli samozřejmě od Zuzky a Michala a jejich přátel. Pokud opravdu poletíte do Libanonu, dejte vědět, propojím vás, pokud budou souhlasit.
• Jsou tam nějaký exotický zvířata? Jsou nebezpečný?
  • Rozhodně.
  • Asi nejděsivější je daman. Má kly, na nohách zároveň přísavky a zároveň kopyta, děsivej smích, dva žaludky, dvě slepý střeva, umí lézt po skalách a ještě se maskuje jako králík. Zatraceně nebezpečná potvora.
  • Pak jsou tu stonožky. Můžou bejt velký třeba jako váš prst a jsou jedovatý. Dokážou zabít kotě, ale jinak docela v pohodě. Domácí kočky si s nima hrajou a ty na ambasádě je občas packou cvrnknou do bazénu, kde se nebohá stonožka utopí a nafoukne. Takže je sice mrtvá, ale víc děsivá. Neplést s těma malýmá v ČR, to jsou mnohonožky.
  • I obyčejný hmyzák vás může potrápit. Něco mě bodlo do ruky, asi komár, prostě malý hmyzí kousnutí, který ani nezaznamenáte. Jenže se mi tam udělal puchýř. Pak čtyři. Pak to byla puchýřovitá skvrna velikosti mexického dolaru. Pak to kolem bylo červený. A oteklý. A zhoršovalo se to. Pomohlo až mazání prošlým Framykoinem. Rita (ta milá arménská učitelka na klavír) mi pak u večeře vysvětlila, že to je normální. Hmyz tu prostě přenáší všemožný bordely, deal with it.
  • Dikobraz. Žije tu, neviděli jsme ho, ale na výletech jsme sbírali jeho poztrácené bodliny. Bylo jich ale rozhodně míň, než hilzen z brokovnice. Proč?
  • Ptáci. Úplně jsem to nepochopil, ale bylo nám řečeno, že Libanonci se baví střelbou na ptáky. Jen tak. Prostě jsi v přírodě, něco letí, tak to sundáš. Sranda, ne? Haha! Hm.
  • Tarantule. Prý tu žije. Za nás taková Kolombova žena.
  • Hyena. Něco jako tarantule.
• Kdy je dobrý vyrazit do Libanonu?
  • Za mě asi od dubna do května, tzn. už je tam hezky, ale ještě není hlavní turistická sezóna a zbytečný vedro. Libanon a zejména Batroun a Byblos jsou na turismu hodně stavěný a když nejsou masy, není zábava. (My to měli s termínem těžký a nemohli jsme si moc vybírat.)
• Vrátili byste se tam? Co byste ještě chtěli vidět?
  • Ano.
  • Viděli jsme vlastně jen některé části pobřeží Libanonu. Úplně nám uteklo údolí Bekka, který je prej krásný, plný různých malých vinařství a tak. V létě asi ráj.
  • Utekl nám, mimo jiné kvůli sněhu, můj největší libanonský sen: Lebanon Mountain Trail. Moc toužím a chci se vrátit!
  • Libanon je prý super na lyžování, to jsme taky nezkusili.
  • Party life – to jsme si zkusili jednou, takový demo (jak jsem se ožral v tom baru). Chápu ale, že to se pařilo v jednom baru, zatímco když se tam nahrnou turisti, nejspíš paří prostě dohromady celej Batroun. Kosmopolitně, mohutně a mnohojazyčně. Každej večer.

---

Návrat do Čecháčkova jsme bolestně pocítili už ve frontě na letištní bus, který nás vezl k letadlu směr Praha. Zpět do reality nás uvedla starší vitální paní s obarvenými vlasy, která nás nepozdravila, na nic se neptala a jen nám oznámila, že místo Peti si sedne ona. Jakože asi proto, že je stará a nemohoucí. Hm. Několik dalších vyslechnutých konverzací ve frontách, v letadle a na letišti Václava Havla nás hodně rychle vrátilo zas na zem. Po příletu jsme měli nostalgickou chuť dát si dobrý pivo. Měli Plzeň, ale cena byla tak nesmyslně nastřelená, že jsme se na to vykašlali. Dáme si v Modřanech čepovanýho Zichovce.