Pokud jste četli můj článek „Proč neskáču, jak trh píská“, určitě vás napadlo, že podnikat tímhle způsobem vysaje z člověka opravdu hodně energie. A pokud jste mě potkali během podzimu 2019, asi víte, že mi opravdu nebylo nejlépe. Popravdě, málem jsem vyhořel.

Dostal jsem se (již poněkolikáté) mezi mlýnské kameny, kdy všichni chtějí peníze a mým prostřednictvím se přetahují o to, kdo je dostane dříve. A používají k tomu všechny možné páky, které znají: maily, telefonáty, emoce, nátlaky, prosby, ultimáta… K tomu se do mě zakouslo extrémně vysoké pracovní vytížení a některé další potíže. 

Poznal jsem, co se děje: vyhoření

Rychle jsem si všiml, že mě situace přemáhá. Ztratil jsem motivaci psát si dál osobní deník. Začal jsem si všímat, že se v určitých situacích posouvám z role tvůrce zpět do role oběti. Klesala má kreativita, zapadl jsem do stereotypů. Nechtělo se mi mluvit o práci a pracovní úspěchy mi přestaly dělat takovou radost. Měl jsem tendenci vyhýbat se složitějším rozhovorům a situacím. Bylo mi nepříjemné, když mi někdo volal, stresovalo mě jakékoliv upozornění na mobilu. Měl jsem častou potřebu být sám. Odkládal jsem složitější úkoly. Byl jsem podrážděný, nesoustředěný, protivný. Pil jsem víc kafe než obvykle. A cítil jsem obrovské vyčerpání, psychickou únavu tak silnou, že měla občas i fyzické projevy.

Myslím si, že mnoho lidí v této fázi nedokáže zařadit zpátečku a prostě vyhoří. Já se ale chytil do několika záchranných sítí a zastavil jsem to celé včas. Chci se s vámi podělit o to, co mi pomohlo:

Co mě zachránilo před vyhořením?

I. Rituály a sebepéče

Existuje pár věcí, které dělám jen tak sám pro sebe a které mi pomohly nevyhořet.

• Ranní cvičení: Každé ráno zhruba půl hodiny cvičím. Překvapilo mě, že jsem to vydržel i v těch nejhorších týdnech. Asi už je tento zvyk po letech zapsaný hodně hluboko. Díky tomu jsem každý den startoval s tím, že jsem něco malého hned po ránu dokázal a s trochu zvednutou hladinou endorfinu a dopaminu 🙂
• Meditace: Díky tomu, že víceméně každý den krátce medituju, mohu sám sebe lépe vnímat. Velmi rychle jsem si díky tomu mohl všimnout, co se se mnou děje. Mohl jsem o tom mluvit s lidmi ve svém okolí a poprosit je sem tam o pomoc nebo pochopení.
• Psaní deníku: Ten mi pomohl mimo jiné jako signál, když jsem stále obtížněji hledal motivaci jej psát a rostlo mi zpoždění. A když už jsem ho psal, procházel jsem si znovu své pocity a díky tomu rychleji pochopil, že bych mohl vyhořet.
• Rande sám se sebou: Vnímám jako přirozenou součást péče o sebe sama, že jednou za čas vyhledáme svou vlastní společnost. Zkrátka je třeba být jednou za čas pořádně a opravdově sami se sebou. Občas sám vyrážím putovat po horách, občas odjedu na víkend na chatu. Jeden takový víkend mi výrazně pomohl lépe se v sobě zorientovat a rozhodnout se, jakým způsobem se chci dát zase dohromady.

II. Aikidó

Pomáhá mi držet hlavu vzhůru, udržet si kontakt s okolím a citlivě vnímat, co se děje se mnou a kolem mě. Jak to? V aikidó se zaměřujeme na to, aby se tělo v každém okamžiku a každém pohybu nacházelo v přirozené pozici. Abychom vždy byli „srovnaní“, „drželi pohromadě“ a vnímali dobře střed svého těla. (A mnoho dalších věcí.) Když takhle pečlivě rovnáme své tělo, ovlivní to naši mysl – a srovná se taky. (Věřím, že například jóga nebo taiči fungují podobně.) Po každém tréninku má tělo – a tedy i mysl – větší tendenci „držet pohromadě“ a rozumět tomu, kde má svůj střed.

III. Přátelé

Ve vypjaté chvíli, kdy jsem byl vystaven zvlášť velkému tlaku, se mě ujala kamarádka Verča, vytáhla mě na pivo, vyslechla si mě a opečovala to nejhorší. Občas jsem se mohl svěřit i jiným z vás. Moc děkuju!

IV. Partnerka

Má drahá mi prostě byla oporou. Velmi tichou, spolehlivou, nenápadnou oporou. Často jsem ani nevnímal, jak moc mi pomáhá – ale když se ohlédnu zpět, jsem jí velmi vděčný. Děkuji ti! :-*

V. PrPom tým

Koncem listopadu jsme se jako vždy setkali na víkendovém „školení týmu“. Dorazilo nás něco přes dvacet. V neděli během závěru jsem se rozhodl, že všem řeknu, jak mi je. Nebylo to pro mě vůbec lehké rozhodnutí.

Nakonec jsem během asi 5 minut týmu vysvětlil, že mi teď firma víc bere, než dává. Že se cítím v podstatě vyhořelý, nebo k tomu směřuji. Že naši finanční situaci chápu jako osobní prohru a beru si to velmi osobně. A že mám výčitky i vůči nim (svým kolegům) – mám pocit, jako bych je natáhl do rádoby skvělého projektu, a ten najednou nefunguje jak má. Vysvětlil jsem, že nemám žádné plány typu „prodám firmu“ nebo „najdu za sebe někoho jiného“ a ať se ke mně dál chovají stejně jako dosud. 

Neposlechli mě: Když jsem domluvil, vstali jako jeden muž a vydali se ke mně. A všichni naráz mě objali. Vypadalo to jako mlejn při americkém fotbale 🙂 Neuvěřitelně mě to dojalo a ještě dneska za ten okamžik cítím obrovský vděk. Když jsme se loučili a odjížděli, někteří mě pozvali na pivo, jiní říkali, že věří, že to zvládnem. Další se ptali, co by mi pomohlo. Jedna kolegyně mi nabídla jeden celý svůj den a navrhla mi strávit ho putováním přírodou. Čekal jsem všechno možné, ale tak velká míra podpory a porozumění mi vyrazila dech.

Podpůrná guerilla

Nevím, jak tomu říkat jinak, v PrPom se prostě zorganizovala malá guerilla, jejíž stopy jsem začal náhodně objevovat při své práci. Například jsem na stole ve spěchu nechal špinavý příbor. Další den jsem jej našel čistý se vzkazem od jedné lektorky: „s láskou umyla Radka“. A podobných drobností se objevovalo více – třeba vzkazy na okraji monitoru, apod. Vždy to ve mně vyvolalo nový impuls vděku, motivace a chuti čelit výzvám pozitivně a s úsměvem.

„Kafe pro Ondřeje“

Celá podpora vyvrcholila akcí „Kafe pro Ondřeje“. Má partnerka mě přesvědčila, že jdu po práci na lezení s jejími přáteli a pak si mě přijela v práci vyzvednout. Zatáhla mě ale v budově do pronajaté zasedačky, kde mě čekalo asi 20 lidí a další byli na cestě. Nejen kolegové z práce, ale také ze spřátelených firem (Mise HERo, Happiness@Work). Stavila se má koučka Míša, pozvaný byl i můj trenér aikida a další blízcí. Několik lidí nemohlo přijít a tak poslali mail, nebo natočili videovzkaz.

Šlo o prostou demonstraci, že pokud je to potřeba, všichni tito lidé rádi investují svůj čas (nejvzácnější statek ze všech) v můj prospěch. V místnosti byl také flipchart připravený pro jejich vzkazy (některé jsem použil pro ilustraci tohoto článku). Velmi rázně mi dali najevo, že má práce má velký smysl a že si jí váží. Byl jsem překvapený, dojatý, šťastný. Pozitivní emoce i novou motivaci cítím ještě s měsíčním odstupem od akce.

Podporujte hrdinství v sobě i v druhých!

Myslím si, že moji kolegové a přátelé předvedli přesně ten druh osobního hrdinství, který se snažím propagovat a probouzet v lidech kolem sebe. První myšlenka, která mi vytanula na mysli, byla: „Tak tohle je síla. Moc bych přál všem, komu hrozí vyhoření, aby dostali stejně úžasnou podporu.“ Když to píši dnes, uvědomuji si, že už přirozeně dělám pár věcí pro to, aby se lidé k sobě vzájemně chovali stejně úžasně a hrdinsky, jak se zachovali moji kolegové a blízcí. Chtěl bych vám je nabídnout jako inspiraci.

I. Příběh hrdiny

Obyčejné lidské hrdinství se snažím podporovat nejen tím, jak je postavena metodika zážitkových kurzů PrPom. Postavil jsem jednoduchou hru na téma osobního hrdinství, která se hraje prostřednictvím QR kódů. V tuto chvíli si ji můžete zahrát například na recepci našeho nového sídla, budovy TIVO ve Vysočanech, nebo u nás ve výukové místnosti. Přemýšlím nad tím, jak ji více rozšířit. Dejte vědět, pokud by vás to zaujalo a chtěli byste ji mít například ve vaší zasedačce, recepci, čekárně nebo konferenční místnosti. Tady máte několik příkladů, jak vypadají jednotlivé zastavení v této hře:

• Kdo je to vlastně hrdina?
• Zážitek

II. Firma

Jsem na sebe dost přísný ve snaze být vzorem pro své kolegy ve firmě. Snažím se opravdu žít naše firemní hodnoty, otevírám firmu svobodnému způsobu rozhodování. Všichni spolu ve firmě mluvíme jako rovný s rovným. Vymýšlím pro nás všechny v PrPom mnoho věcí, které jsou často nejdřív nazývány skepticky „Ondřejoviny“, ale když se uchytí, míří právě tímto směrem. Těžko se to popisuje v jednom krátkém odstavci, tak mi raději napište a přijďte to k nám na kafe reálně zažít. Rád vás uvidím 🙂 

III. Milion chvilek pro demokracii

Jako dobrovolník podporuji hnutí Milion chvilek pro demokracii. Věřím v jeho obrovský pozitivní dopad a vidím ho zejména v obecných občanských výzvách: Mluvte spolu, respektujte se, vyhledávejte debaty s lidmi odlišných názorů, pomáhejte si, naslouchejte, a tak dále. Vidím u mnoha lidí, kteří nosí placku milionu chvilek, že se mění jejich chování (a vnímám to i na sobě) právě směrem k obyčejnému lidskému hrdinství.

IV. Workshop „Najdi se a zamiř mozek na cíl“

Nedávno jsem měl to štěstí poznat Kryštofa a Vojtu, tvůrce jedinečného podcastu Brain We Are. Slovo dalo slovo a rozhodli jsme se společně připravit workshop s názvem „Najdi se a zamiř mozek na cíl“. Když bych měl shrnout, co vám na workshopu předáme, asi bych to popsal takto: „Načerpej způsoby, jak poznat sebe sama, najít si osobní vizi a pomocí mnoha drobných hrdinství se vydej k jejímu naplnění.“ Celý workshop je postaven na příběhu „Muž, který sázel stromy“ a posiluje v jeho účastnících mimo jiné právě princip každodenních malých lidských hrdinství.

Děkuju!

Milí hrdinové. Moc vám všem děkuji za tu neuvěřitelnou podporu, kterou jste mi nabídli. Velice si vážím toho, jak úžasné lidi kolem sebe mohu mít. Slibuji, že se o sebe postarám co nejlépe, tak abych mohl dále šířit tu obrovskou vlnu dobra, kterou jste mi přichystali.