Vyrazili jsme celá rodina na Sardinii, máme v plánu týden cestu tam, dva týdny „pracovní“ (budu testovat, jako moc budu schopen pracovat ze zahraničí z camperu) a pak týden na cestu zpět. Sardinii jsme si vybrali, protože je na seznamu tzv. „blue zones„, přitom ale blízko a už jsme si zkusili, že italský region nám sedí. Bereme to jako poslední test před nákupem vlastního obytňáku, půjčili jsme si ADRIA TWIN SPORTS 640 SGX od Amazing Campers – moc děkujem!

Sardinie obytňákem TL;DR / nejdůležitější výstupy

• Text je mnohem víc o cestování v camperu s dítětem, než o cestování po Sardinii. Varuju předem. Se stim smiř.
• Sardinie patří oficiálně pod Itálii, takže tu nečekejte dobrý kafe. Filtr skoro neexistuje, flat white vůbec, práce s mlékem je často bída, kafe bývá i na poměry espressa přepražený. Oni to tak prostě mají rádi.
• Dobrý víno naprosto všude. I v mizerném baru v rámci campu nám vždy nalili vynikající červený.
• Gelateria zatím vždycky znamenala skvělou zmrzlinu.
• Pivo si prostě musíte přivézt.
• V campech panuje bezpečí, důvěra, čisto, vstřícnost a němčina.
• Sardinie je ráj motorkářů. Pokud jste biker, musíte sem jet.
• Nádherný hory. Neskutečně nádherný. Pestrý, bohatý, členitý, často v těsné blízkosti moře. Ráj pro hikery i lezce. A taky pro cyklisty, pokud se nebojíte kopců a Italů za volantem. Každý kdo trochu leze a zjistí, že jsme Češi, hned zmiňuje Adama Ondru. Jsme pyšní.
• Ať už jste biker nebo camper, tak pokud se na Sardinii chcete rozumně domluvit s dalšími členy své komunity, naučte se německy.
• Když je v září krásných 25°C a hezký počasí, téměř nikdo se nekoupe a pláž máte skoro celou pro sebe.
• Italové/Sardinci (zatím je to prašť jako uhoď) neumí dětská hřiště. Je jich málo, jsou chudý, špatně značený, špatně udržovaný, často jsou na nich odpadky.
• Dětská čelovka je na cesty skvělá věc, funguje stejně jako svítící obojek na psa. Kupuju hned po návratu.
• I po sezoně jsou campy u moře plný. Hlavně ty u moře. Během letních prázdnin bych sem vůbec nejezdil.
• Camper s takhle malým dítětem je náročný, ale dá se to. Když u toho nechcete třeba pracovat. Když jste spíš v campech a trávíte více dní na jednom místě. Když se dají z campu dělat výlety bez auta (nebo máte karavan). Když máte s sebou tak úžasnou ženskou jako je Peti. Když dokážete kdekoliv najít nebo vztyčit ohrádku pro bezpečný pohyb. Která nemá díry. Když vezete nebo nakupujete dostatek alkoholu.
• Camper nám byl malej. Pro 2 nebo možná i 3 dospělé by to bylo v pohodě, ale pro 2 dospělé s malým dítětem je to hodně náročný a malý.
• Půjčený camper si nemůžete přizpůsobit. Nemůžete si na ideální místo vyrobit závěs na barel s pitnou vodou. Nemůžete využít místo a navrtat si tam háčky, nalepit magnety…
• Kombinovaný záchod se sprchou je v pohodě. Je to stejně malý a nepraktický jako když to je každý zvlášť.
• Venkovní sprcha u camperu je mega užitečná věc.

Aktuální poznámky:

• Píšu asi dost negativně. Není to ale tak děsná dovolená, jak to může vyznít. Máme tu krásný momenty, který si užíváme. Jenže o těch mě tolik nebaví psát. Je to asi částečně můj styl (miluju sarkasmus, ironii, černý humor a učení se na vlastních chybách), částečně je to tím, že jsem táta nováček a stojí mě to hodně sil – viz další odrážka.
• Tobovi je teď kolem 15 měsíců, takže se už velmi rychle a cílevědomě pohybuje. Většinou směrem k nějakému způsobu, jak se zranit, zmrzačit, přiotrávit, případně něco poškodit, zničit, nebo tomu aspoň strčit prst do oka. Když to nedělá, na něco si stěžuje (rostou zuby, dlouho sedím, vedro, hlad, proč nejedeme, všechno). Případně spí (uf). Zbývajících 5 % času věnuje běžné interakci s rodiči, jakou byste čekali od dítěte jeho věku – hra, smích, mazlení, kojení, čteme si spolu knížku, apod.

Neděle 1. září 2024, den nula

Kolem 2. hodiny se vracím domů z Hackercampu, ani si nestíhám vybalit a hned jedem vyzvednout obytňák. Už od začátku jsme problémový zákazník, neumíme přijet včas, nějak nám nevyšel Tobův spánek. Hodilo by se to triko pro rodiče s nápisem „Sorry, jdeme pozdě.“, ale Gábina z Amazing Campers to s námi stejně zvládla skvěle, včetně nahánění Toba po garážích… Více méně jsme dokázali tak akorát dojet domů, nějak zpracovat Toba do postele a zdechnout.

Pondělí 2. září 2024, den nula

Balíme.

Dobře, to byl vtip. Pokoušíme se balit.

Naprosto nechápu, jak je možný, že do toho sypeme tolik energie a úsilí a stejně to trvá tak úmorně neskutečně dlouho. Jsem otec amatér a prostě mi furt nedochází, jak moc dokáže Tob paralyzovat všechny naše snahy něčeho dosáhnout. Hlavně paralyzuje Peti a bez té se nepohnem. Nejen že je na ní nákup a balení jídla, ale balí i Tobovi a ještě dokupuje různý zásoby.

Provedli jsme testovací jízdu Prahou, protože Peti potřebovala na fyzio a já mezitím testoval před nákupem spací zábranu do postele pro Toba. Neúspěšně, do obytňáku se nevejde. Shit. Peti nakonec objednává jinou.

Úterý 3. září 2024, den nula

Peti to nakonec dokázala! Skládací spací zábrana, která přišla přes eshop, je funkční! Jupí! Je nízká, Tob ji přeleze, ale nespadne omylem, když se v noci překulí. Takže možná z toho metru a půl spadne, ale bude to aspoň jeho záměr… No nic.

Středa 4. září 2024, den 1: vyrážíme!

Tyjo, dokázali jsme to a vyrazili! Jedem přes Plzeň, zatím cíl Livorno, upřesníme později. Když jedeme a Tob spí, Peti má konečně čas řešit trajekt. Vypadá to, že mimo hlavní sezónu žádná dopravní společnost neumožňuje „car on board“ = že můžeme během plavby zůstat v karavanu a např. v něm spát (což je tak nějak jeden z důvodů, proč ho máme, žejo…). Takže budeme od karavanu klasicky odříznutí a můžem si tak leda zaplatit kajutu.

Přestávku na oběd dáváme v ospalé německé vesničce Vohenstrauss, kde je pod stromy schované pěkné a čisté hřiště s nejdelší klouzačkou, kterou kdy Tob sjel. Paradoxně největší úraz jsem si udělal já, když jsem za Tobem chtěl na klouzačku rychle vyskočit a dal jsem si strašlivě hlavou o horní tyč. Chvíli mi z toho bylo blbě, že jsem ani vstát nemoh a ránu jsem měl až do krve. Jau.

Odpoledne řešíme zastávku po Tobově odpoledním spánku – kde legálně zastavit, najíst se a nechat Toba proběhnout. Našli jsme krásný místo s luxusním dětským hřištěm v malé vesnici … a navíc se tam dalo koupat v hasičské nádrži na návsi. Což jsme s Tobem udělali a byla to paráda! Mile jsme se zakecali se 2 ženskýma (ségry) a jejich dětma.

Spíme v Rakousku, zrovna to tak vyšlo. Jo, v Rakousku, kde jsou takový věci zakázaný, protože Rakousko je nepřátelský proti camperům a stanování a tím pádem IMHO proti lidem obecně. Ale jsou tam ostrůvky lidství, jako například Gasthaus-Hotel Dresh, kteří v apce Park4Night dávají camperům na 1 noc k dispozici své parkoviště a chtějí jen abyste ráno zašli na luxusní snídani. Super, díky, rádi! Jen je potřeba abyste měli ve čtvrtek ráno otevřeno… no nic.

Čtvrtek 5. září 2024, den 2:

Protože restaurace ráno fakt vypadá mrtvá, opouštíme parkoviště u Gasthausu a míříme dál směr Livorno. Teda nejdřív hledáme místo na snídani, na parkovišti se nám nelíbilo, byli jsme moc na ráně. Nakonec snídáme až někde na dálničním odpočívadle, kde je docela použitelný dětský hřiště, záchody a pitná voda. Je vidět, že je to známý místo, skoro každý kamioňák tam napochodoval s barely a bral si vodu.

Pátek 6. září 2024, den 3: Trajektem na Sardinii

Nájezd na trajekt byl v pohodě. Je ale vidět hned od začátku, že je plnej asi tak z jedný pětiny. Jako fakt. I služby jsou omezený, „jídlo“ jen ze zmrazených polotovarů, kino mimo provoz, restaurace mimo provoz (ale lístek u zavřeného vchodu stát nechali, asi aby bylo vidět jak šíleně maj ty ceny nastřelený). Kajuta je jakoby teoreticky čistá, ale proč jsou teda všude ty vinný mušky? Sprchovej kout taky – jakoby čistej, ale stejně nechutnej. Stejně jsme ale sprchu ocenili – hlavně to, že na ní byl konečně čas (konečně za mě chvíli řídí někdo jinej). Dokonce se nám povedlo uspat Toba v kajutě a vyjít si na cca půlhodinový rande. Koupili jsme si hnusný víno, snědli hnusnou pizzu, seděli na lavičce u relax zóny a divili se, že nám tam dosáhne chůvička. Pak jsme se byli projít po celém trajektu a hrdě ignorovali, že nám na některý místa chůvička nedosáhla… někdy i několik minut v kuse…

Z trajektu sjíždíme za tmy, jen matně vnímáme siluety hor, narychlo tankujeme. Vybraný camp je přes 3 hodiny daleko, smířili jsme se s tím, že tam dnes už nedojedeme a hledáme spaní na divoko (jo, to se na Sardinii nesmí a dělá). Nakonec jedeme po tmě po nějaký „bumpy road“ přímo po břehu moře a spíme pod borovicemi přímo u pláže. Nádhera! Jen rychle pacifikujeme Toba, chudák ani se moc neproběhl po pevnině, a hned pokud možno spát. Střešní stan, když vám za patami hučí moře, je nádherná věc. Proč je teda ale to strašný dusno a jestli ho tu mají pořád, jak v pralese, to netušíme.

Sobota 7. září 2024, den 4: ostrovní peklo

Budíme se v romantice, na pláži u moře, 50 m od nás další obytňák, úplně sami tu nejsme. Postupně se trousí místní, venčí psa, jdou se koupat, běhat, nebo jen tak na procházku. Je jich málo, je tu příjemný klid. Kde přesně jsme to byli? Upřesní Peti, až bude mít náladu 🙂

Pořád je hnusný dusno, vlhko, vedro. V autě ještě dobrý, ale venku je to hotový peklo. Stavíme na oběd a odpolední venčení Toba v městečku Mamoiada, docela hezký, mega dobrá restaurace Su Tapiu, skvělý chování i k Tobovi a tak. Jídlo perfektní, místní víno je doslova lahůdka. Hřiště mají v Mamoiadě (zní mi to jako když smícháte marmeládu a majolku) hnusný, prolézačky poškozený, válí se tam odpadky, od kterých musíme Toba odhánět.

Pomalu už nás ničí to věčný běhání za Tobem. Když nemá žádný jasně daný bezpečný výběh, že kterého nemůže ven, musíme ho hlídat každou vteřinu. Což nás stojí spousty sil, času a energie. Nebo ho poutáme – třeba do kočáru nebo autosedačky – když potřebujeme někam jet, jít, nebo něco dělat oba. A to zas frustruje Toba. Takže v šíleném vedru se pakujeme do auta a jedeme už definitivně do campu La Pinneta. Peti nám nějak bookuje místo předem. Ale asi ne úplně správně, protože pak pro nás to místo nemaj. Nakonec nám dali provizorní pitch (pitch = vymezené místo, kam se plácnete s obytňákem, zpravidla přesně ohraničené a velké tak akorát, abyste se tam vešli s roztaženou markýzou) kam se s tou 6 metrovou mrchou sotva vejdeme, ale jsme rádi, že nemusíme hledat něco jinde.

Večer je rušno, pitch jsme dostali fakt naprd, hned pár metrů od nás jsou restaurace s barem, záchody, umyvárka. Tob naštěstí spí a kemp kolem půlnoci už docela utichl, ale večer to nebylo nic moc.

Neděle 8. září 2024, den 5: totální krize

Od rána je co dělat. Učíme se zase spoustu věcí, jak se zorganizovat kolem auta, který stůl je praktičtější, pořád ale fungujeme v provizoriu a nejsme řádně zakempení, protože očekáváme přesun na lepší pitch. Pořád nějak pobíhám po kempu a řeším nějaké technikálie a taky vyjednávání, zda nám dají lepší místo, kde můžem zůstat až do pátku. Nakonec úspěšný. Tzn. zase vše sbalit, nalodit do auta, složitě to přeparkovat na milimetry přesně mezi stromy a kameny, po zaparkování zjistit, že jsem zapomněl vylít a nabrat vodu, dojet to udělat a pak znova milimetrový parkování.

V tom totálním vedru a vlhku už to špatně dávám, leze nám to všem třem na mozek. Mám pocit, že my tři jsme upachtění, špinaví, ulepení potem, smrdíme a pořád se za něčím ženem, zatímco všichni kolem nás se usmívaj, jsou čistý, voněj a maj chill. Nakonec jsem ze sebe serval odporně zpocený páchnoucí triko a používám ho prostě jen jako hadr, do kterého se příležitostně utírám. Fuj.

V další fázi se snažíme nějak zorganizovat náš finální pitch. Řeším nejen markýzu, ale taky safe space pro Toba. S pomocí kempovací podlážky, lana, šláfplachty, gafy, kolíků, gumycuků, plážového stanu a kočáru jsem kolem nás vztyčil takovej jakoby plot, nepropustnou bariéru, která udrží okolní svět v bezpečí před Tobem. Trump by na mě byl hrdej.

Večer jsme po uspání Toba šli na večeři. Jako fakt! Normální rande! Výhoda campu totiž je, že nám do restaurace dosáhne chůva. Testuju připojení, vypadá to, že budu moct pracovat normálně z obytňáku přes hotspot. Luxus. Na spaní ve střesním stanu už se vyloženě těším, spí se mi tam nádherně.

Pondělí 9. září 2024, den 6: poprvé si užíváme

Počasí už je dobrý, trochu méně vedro, ale hlavně jsme se zbavili toho zničujícího vlhka. Peti začíná s kočárem objevovat okolí. U místního stánku se zeleninou a ovocem neberou karty a my žádnou hotovost nemáme. Řešení: paní (která mluvila jen italsky) nechala Peti ať si nabere co potřebuje a zaplatí později. Užíváme si, jak je paní krásně lidská.

Tob opět překonal mou krásnou zeď. Nádhernou zeď. Mám to prověšený, dělal jsem to včera prostě narychlo, a on přes to přepadl. Super! Mám argument proč to celý zbourat a najet na klíny! Pak jsem postavil zeď ve verzi 3.0 a jsem na ní fakt pyšnej.

Po práci vyrážíme do města! Je to z kempu 4 km, tak se chcem urychlit. Peti tasí brusle (a věší je na kočár, protože první část cesty je štěrkem sypaná polňačka). Slavnostně jsem sundal kolo z nosiče a zjistil, že zadní uchází. Dírou u ventilku, takže to nezalepím. Jsme fakt dvojka. Jeden brusle, druhej kolo, ani na jednom se nedá jet. No nakonec jsem si půjčil kolo na recepci kempu, paráda, a vyrážíme. Nakonec šlo jet na bruslích opravdu jen po cyklostezce. Tu si představte jako kdyby někdo vytipoval dva náhodné body na mapě. jeden spíš jakoby u moře, ale ne úplně, a druhý spíš jakoby ve městě. Mezi těmito body se pak vedle silnice postaví cyklostezka. Ale nedovede se až do města a skončí u zapadlého pneuservisu. Bizár. Ale zábava, Peti je na bruslích a fakt nás to trochu zrychlilo.

Ve městě kupujem duši, vybíráme cash, koukáme jak je to tam chudý, místy ghost town, a Peti se pak asi na půl hodiny ztratila v malém supermarketu. Zevlujeme mezitím s Tobem před krámem na chodníku, ten se před lidma dělá roztomilým a oni mu to žerou. Njn, Italové. Kdyby věděli…

Zpátky to jede krásně, cyklostezka je z kopce. Večer jdem zase do restaurace, dal jsem si klasický sardinský dezert Sebadas (Della Casa), je to kapsa z těsta vyplněná sýrem, smažená, zvenku politá medem a pokapaná citronem. Neskutečně dobrý!

Úterý 10. září 2024, den 7: Toba baví moře

Tob si konečně užil moře! Jsou hodně klidný vlny, tak si ho posíláme u břehu v kruhu sem a tam, miluje to. Pak se chechtá tomu, jak s ním na břehu hážou vlny. Pořád je to s ním strašně náročný, je hodně uplakanej, ufňukanej, asi furt zuby. Peti z něj už nemůže, dáváme ho spát.

Středa 11. září 2024, den 8: Pohoda na pláži, koně

Dneska jsme si konečně užili takovou tu pohodu na pláži, že vylezete z vody a máte normálně čas lehnout si na deku a jen tak na ní být. Jak se to stalo? Jednak jeden můj klient ukončil pracovní den brzy a jednak jsme cestou na pláž uspali Toba, tak bylo možný se koupat v klidu. Ve chvíli, kdy jsme začali spekulovat, jak se dostat k nějakýmu alkoholu a že vlastně vedlejší kemp má bar hned u pláže a je to blízko, už byl čas budit Toba. Vzali jsme ho s námi do vody a mega si to užil. Hodně ho baví když si ho posíláme mezi sebou a zase se chechtá tomu, když je u břehu a strkaj do něj vlny. A nejroztomilejší je, když pak jde pod sprchu, utřeme ho a dostane své poncho. Vypadá jak z hvězdných válek. Teda pokud mladí padawanové běžně jezdili na Tatře…

Projížďka byla fakt na hodinu, jeli jsme směrem do vnitrozemí, tak jsem si potvrdil, že tohle je fakt hvězdárna. Potvrdil jsem si taky, že Sardinie je sice autonomní oblast a Sardiňan se více méně urazí, když ho nazvete Italem, nicméně bordeláři jsou to úplně stejný. Je to vidět na farmách, u cest, všude. A je to smutný, když vidíte tak nádhernou zemi a v ní prostě všude bordel a odpadky, vraky aut, ploty sflikovaný z různejch drátů včetně ostnáče… skoro jako v Libanonu. Na závěr nechali projet i Toba, pani byla fakt skvělá!

Světlá výjimka je camp, tady se fakt snaží a je tu čisto. Věci fungujou tak jak očekáváte. Na recepci jsou profi, vstřícní, lidští, umí jazyky. Restaurace a pizzerka jsou dobrý. Víno maj výborný. Záchody, sprchy apod. jsou čistý. Odpad se třídí. Pračky a sušička opravdu fungují. Prostě dobrý služby. Je tu plno němců, vlastně bych asi napočítal víc pokusů domluvit se německy, než italsky. Většina jsou motorkáři v pokročilém věku. Tobiáš motorky miluje a pořád na ně potřebuje sahat, vždycky k nim hned běží, ukazuje na ně a křičí „Vrrr vrrr drrr drrr!“ Říkají mu proto „future biker“ a prý jsou rádi, že už je založeno na novou generaci.

Čtvrtek 12. září, den 9: volný den = údržba

Rozhodl jsem se dnes nepracovat a být celý den s rodinou. Tak ráno dlouho spíme, máme super snídani, po uspání Toba v klidu kafe. Náročnost takového cestování s dítětem pochopíte možná díky tomuhle: Co udělá mladý pár, když je na dovolené v Sardinii a má volný den k dispozici?

1. Vyrazí na výlet / vyrazí do města / vymyslí nějakej sport / vyleze na kopec / jde do muzea / vyhledá nějakou kulturu / prostě cokoliv…
2. Konečně vypere / konečně chvíli čumí a nic nedělá / vytuhne / vyluxuje humus z podlahy obytňáku / seškrábe ty nejhorší hnusy ze sporáku / prostě je celkově neakceschopný…

Pátek 13. září, den 10: Velká romantická procházka

Odpoledne se u nás zastavila moc milá holčina, Carolina, napůl Italka a Češka, česky jsme si pokecali a dostali jsme pár super tipů, kam vyrazit. Ráno jí chcem nechat u stanu jednu Plzeň, aby se jí tu nestýskalo po českým pivu.

K večeru přichází na řadu můj geniální plán. Když jsem byl běhat u Torre di Barri, objevil jsem tam na pláži krásnou restauraci. Našel jsem si, že je to tam po pláži jen 1,7 km a ze satelitní mapy je přece jasný, že je to tam vyježděný od aut, takže se nebudem brodit pískem. Pohodová procházka. Romantická večeře. Hned vedle jsem objevil krásný dětský hřiště. What could possibly go wrong?

Mno. Vyježděný od aut to tam bylo leda ve snu, v botách máme během pár chvil víc písku než nohou, tlačit kočár je asitak stejně snadný jako tlačit válcovačku. Chvíli dokonce uvažujeme, že ho někde necháme a dál půjdem jen s nosítkem. Zapíchli jsme to ještě před cílem v jiném menším baru na pláži, mínus dětský hřiště, jsem úplně propocenej, no romantika jako trám. (Peti mi to přes rameno komentuje, že prej nemám bejt tak negativní a jak jsme se u toho nasmáli. No ano, ona se smála. Mně. Jak jsem to krásně naplánoval…) Jídlo nic moc, steak z mečouna fakt nebyl dobrej, ale chování obsluhy k Tobovi bylo zlatý a on taky. Tancoval si tam na hudbu, na moři se odrážel měsíc, krásně to šumí a máme výhled na tu nasvícenou věžičku, vycházejí hvězdy… A dokonce měli i dětskou židličku, což v Itálii není zas tak obvyklý. Zpátky jdem romanticky – Peti má v nosítku spícího Toba, já svítím čelovkou a tlačím válcovačku.

Sobota 14. září, den 11: Městečko Baunei, spíme divoce

Dneska se toho dělo hodně. Dopoledne v campu jsme si dali sprint, aniž bychom si cokoliv nachystali večer, pokoušíme se stihnout checkout do 11.30. Masakr, ale zvládli jsme to! Peti stihla i pořádněji pokecat s Carol a dostali jsme i pár tipů, kam se podívat, např. městečko Baunei, jedna z blue zones a prý ne moc turistický. Kolem krásný hory a moře do 20 minut autem. Wow! A ještě to máme jen půl hodiny cesty. Tak jsme ještě dali empatickýho lahváče německému páru, kterému tu po nocích dítě nespí a řve, úplně na nich vidíme, jak jsou z toho hotoví. Tak aspoň malá vzpruha. Víme, jaký to je…

Vyrážíme do Baunei, cesta v pohodě, baví mě ty serpentiny a úzký zatáčky a hory všude kolem. Městečko typický italský, postavený v horském svahu, úzký romantický uličky a tak. Miluju. Peti našla restauraci Bar and restaurant San Pietro, omylem jsme najeli do těch úzkých uliček, což ani s takhle kompaktním obytňákem nebyla žádná prdel a to, že jsem měl nakonec šanci se otočit, bylo jen moje štěstí.

Nakonec jsme těch 900 metrů k restauraci došli, zjistili, že tam v pohodě dojedem po hlavní a že hned pod restaurací je obří prázdné parkoviště, objednali si a já šel pro auto. Dávají tu klasickou pizzu, kterou ale pak přeloží na 2x, místo aby jí krájeli. Výsledek se skvěle jí, postupně se prokoušete k tomu nejlepšímu a střed vám pořád drží teplý. Dost dobrej tríček.

Je vidět, že město je na turisty dobře nachystaný, dokonce kolem nás jezdí vláček plný turistů, mají tu velký parkoviště (teď už skoro prázdný, konec sezóny) a tak. Nevím jak v sezóně, ale takhle začátkem září je tu krásnej klid, turisti tu jsou, ale ne otravný davy.

Trochu jsme si prošli uličky, vyvenčili Toba na místním hřišti, dali si nejlepší zmrzku na světě (lepší než Gelato, lepší než Crème de la crème, sorry, prostě to tak je). Kdybyste ji chtěli taky, je to tady. Ta firma má zajímavý business model. Jsou farma, dělají zmrzku z vlastního kozího mléka, mají i obchůdek s farmářskými produkty, shop s keramickýma kozama a šperkařství. Hustý.

Nakonec uspávám Toba odpo v kočáře, zůstáváme na parkovišti, dělám kafe, pak jedem spát sem. Večer to vypadá jako nádherný místo, ač jsem nerad tak blízko silnice. Při příjezdu nás ignorují 4 oslíci a jeden divočák. Divočák se vytratil, za oslíky jsem vyrazil s Tobem, ale nechtěli se kamarádit, asi se doslechli o tom, kam by jim Tob strkal prsty. Přes noc má být 8 stupňů, takže jsme asi fakt v horách. Startuju nezávislý topení, hledám kulichy.

Neděle 15. září, den 12: Taková malá procházka

Ráno nás budí romantický cinkot, kolem auta se různě pohybuje malé stádo krav, některé jsou jen metr od nás. Tob je prospal, ale nevadí, oslíci zůstali a navíc se objevilo několik prasat, ne divokých, ale chovných. Ty jsou asi nejdrzejší. Jednomu hodně voní snídaně od Peti, nedivím se. Problém ale je, že se ho Tob vůbec nebojí a pašík má hrozně špinavej rypák. A další problém je, že kdybych ho občas nezahnal, nejspíš by nám vlezl až do auta. No sranda. Jsem s Tobem různě venku a lovíme spolu zvěř, Peti myje nádobí a tak.

Vymyslel jsem výlet kousek od nás, konečně aspoň trochu chození v horách! Kolem místního archeologického náležitě je krátký okruh, s cestou tam a zpět to může být do 10 km, paráda. Jen jsme se kolem toho nějak zhádali a nakonec je to delší než jsem sliboval, kratší než jsem chtěl, delší než doufala Peti, obtížnější než jsme čekali a vlastně hodně fajn. Naprosto příjemný šok byl, že Tob konečně pochopil chození za ruku a s naší pomocí ušel přes 100 metrů po svých. Wow. Kromě budoucího motorkáře je to zjevně i budoucí horal. Jsem hrdej táta.

Kemp jsme nakonec našli jen asi 5 km od nás, na místě s naprosto úchvatným výhledem na hřebeny hor. Je to horské sedlo Silana. Není to oficiální camp, ale takzvaná „area sosta“, prostě místo kde se plácnete s camperem, bývá tam základní servis, často jímka, voda, elektřina, je to levnější a chybí bonusy klasického campu – restaurace, obchod, plot, pračka, hřiště, krámek apod. (Fotím od našeho pitche, camp je „vícepatrový“.)

Večeříme v nedalekém hotelu, jídlo celkem fajn a uvnitř mají i dětský koutek se třemi dřevěným hračkami, nicméně Tob se radši zaměřil na to, jak nám tam udělat z večeře malé rodinné peklíčko. Klasika kterou zná asi každý rodič: vždy jeden z nás běhá za dítětem, zatímco druhý se ve stoje a ve střehu snaží jedním okem vybírat z lístku, zatímco druhým se snaží rychle napít ve spěchu objednané minerálky, než na něj zase přijde řada, takže obsluha vlastně neví jestli chceme zůstat nebo odejít. To už známe, brnkačka. Pak ale Tob nějak nechtěl jíst, přestože pro Toba objednanou zeleninovou polévku rozmixovali na pyré (to vymysleli sami, respekt, až za pár let budu mít chvilku, dám jim dobrou recenzi), takže večeře probíhala v režimu breku a střídání v pokusech Toba nakrmit a přitom ho psychicky nevydírat. Uzavřel jsem to slovy „hele vlastně se cítím sytý, jako bych snědl večeři, ale moc si to nepamatuju“. Myslím, že jsem měl něco kančího s balsamikem. Pitch máme fajn, stoupli jsme si těsně za zadek nějakého idiota, který se postavil napříč a zabral tak místo asi pro 3 campery. Dveře máme k nějakému německému páru, ti jsou fajn. Z posledních sil jsme se vystřídali ve sprše. Padáme do postele tak unavení, že jsem tohle ani nedopsal, dřez plný špinavého nádobí apod.

Nějak se mi odsud nechce, přijde mi to jako místo nádherný a mám potřebu tu zůstat. Camp je ale umístěný tak nešikovně, že se z něj nedá nikam jít, leda 200 m po frekventované silnici plné zákrut a motorkářů do toho sedla. Takže pro Toba naprosto nepoužitelné a zítra musíme jinam. Není ale čas se pořádně podívat, co je kolem a hlavně potřebujeme pohodlí campu, abych mohl pracovat a Peti se nezbláznila sama s Tobem.

Pondělí 16. září, den 13: Siesta hell

Jako každý večer jsme ani včera neměli šanci udělat něco jako plán, prostě jsme jen padli do postele a byli rádi, že konečně ležíme. Takový ten druh únavy, kdy už vás ani nenapadne otevřít pivo. No a tak ráno vyrážíme (a aby to vůbec bylo možný, přesunul jsem si plánovanou práci po dohodě s klientem na úterý, Jirko moc děkuju!) směr naše kamarádka a kolegyně z PrPom Alča. Jojo, I ona je na Sardinii. Dvě a půl hodiny autem od nás. Což zní jako snadný úkol, ujet autem 2,5hodinovou trasu…

Ráno bylo ale i fajn, do campu přijel chlapík z farmy a prodával z auta jejich produkty. Ovčí a kravský sýry, kančí klobásy, marmelády, oliváč a vína. Berem sýr, klobásku, víno. Později zjišťujeme, že vše je úplně vynikající a hodně kvalitní. Víno je ve stylu cannonau, místní sardinský způsob, výborně plná chuť, milujem ho.

Vyrazili jsme překvapivě svižně, už nějak po jedenácté. Skvělý výkon! Cestou dolů z těch nádherných hor, že kterých jsme viděli asi jednu miliontinu a to ještě spíš omylem, zjišťujeme, že sedlo Silana je místem, odkud se vyráží na pěší treky. Tak příště. Serpentiny dolů z kopce jsou fenomenální, výhledy berou dech. Každou chvíli nás předjíždí houf motorek. Nedivím se, Sardinie je ráj motorkářů. Jako fakt.

Pak nastává typická, pro nás již tradiční, situace v Itálii:

• Dítě se vyspalo, po vyspání je zpracováno, akorát čas na oběd, rychle jsme ho snědli. Dítě je nyní aktivní, tudíž i my smíme být aktivní! Jupí! Vyrážíme do města! Chceme kafe, zmrzku, obchody, dětský hřiště, něco si koupit, něco vidět… Máme na to čas cca do 16, max do 17 hodin. Pak je třeba dát dítě spát. Když spí, máme jedinečnou šanci jet autem někam dál.
• Byl oběd, město krásně žilo. Teď se blíží druhá hodina odpoledne. Všichni Italové zavřou obchody, kavárny, muzea, hospody, zmrzlinárny, trafiky, cokoliv… a mají siestu. Zhruba do 17 hodin. Pak město opět ožívá, vše se otevírá a začíná večerní život.

Jediné rozumně v mapě značené dětské hřiště je na kopci nad městem, vede k němu asi 17382 schodů, druhá cesta má sice schodů méně, ale zato je zarostlá, třetí cesta vede strašnou oklikou po silnici. A když jsem se tam konečně doplazil na průzkum, hřiště má jednu utrženou houpačku, jednu zničenou obludu na péru a vypadá jak scéna z knížky „My děti ze stanice ZOO„.

Nějak mě to vše dobíhá, nadávám, vzteky rvu kočár do toho šíleného kopce a nesnáším všechny a všechno. Uf. Nakonec jsem se v pět hodin vhrnuli aspoň do toho knihkupectví, což se ukázalo mnohem blíž klasickému českému papírnictví s pár regály knih, a trochu zoufale vybrali jednu hrací knížku. Zvířata na farmě. Snad Toba na nějaký čas zabaví. Pak spěcháme k autu, Tob už je úplně hotový, protivný. Své bdělé okno si moc neužil, většinu strávil v kočáře, jak jsme pořád hledali něco co není zavřený, a nebo furt něco nesměl (třeba jít do ulice a nechat se přejet).

V autě na parkovišti uspěchané manévry, aby byl přebalený, nakrmený, honem vyrazit. A za našimi zády město Dorgali postupně ožívá, Italové otevírají obchody a začínají se těšit na nás, na turisty.

Peti z auta narychlo kliká booking nějakého campu, který je asi 45 minut od nás. Víc nedáme. Jsme totálně KO. Když jsme tam přijeli, mají plno. Tob už spí moc dlouho, musíme ho vzbudit, ale zároveň musíme jet jinam. Padá tma. Pouštíme veselý dětský písničky. V dalším campu taky plno „… and all the camps around are full as well, sir“ říká mi pán na recepci. Dík.

Spíme nakonec na krásném místě u moře, přesně tak jak se to nesmí, kolem nás asi 10 dalších obytňáků. Dávám Tobovi Petinu čelovku, jdem ven, potřebuje být ještě aspoň chvíli aktivní, protože jsme mu rozhodili rytmus. Dám tím šanci Peti, aby umyla nádobí a nachystala vše na Tobův spánek. Chce do moře, tak jsem ho aspoň zul a spolu si necháváme vlnami oplachovat nohy. Baví ho to, ale je těžký ho udržet. Kdybych ho pustil, tak bude prostě pochodovat do vody. Pak už jen jeden dlouhý hysterák, protože jdeme od moře, protože přebalujeme, protože si skřípl prsty do skříňky, protože cokoliv…

Víno. Jakýkoliv. Otevírám. Hned. Peti ho uspala. Uf. Píšu. Co budem dělat zítra? Nevím. Stihl jsem napsat mail do dvou campů, které nejsou u moře a jsou na farmě. Snad budou mít volno. Potřebujeme se někde na chvíli usadit a mít kolem sebe servis. Fotky dám pozdějc, sorry.

Úterý 17. září, den 14: Příliš pohoda, tak jsem to vyřešil…

Ráno super. Tob nás vzbudil po šesté, Peti už ho ale dřív ráno kojila. Prohlásila, že potřebuje spát a že mám dolů jít já. Tob se nakonec nechal uspat u mě na hrudi a spíme tak až do osmi. Mám z toho hezký tátovský pocity, napůl spím a napůl poslouchám, jak kolem nás ráno někdo prohnal stádo ovcí. I po probuzení je Tob úplně v pohodě, příjemnej, dokázal si sám fakt dlouho hrát na spodní posteli, než Peti udělala skvělou snídani. Hrací knížka je sice trochu zklamání, ale na Toba funguje, tak těch peněz nelitujem. Pak jsem s Tobem venku, skočili jsme všichni do moře (na chvíli, je zima), nakonec si ho vzala Peti na dlouhou procházku, na které se prospal a já měl čas skoro 3 hodiny pracovat, než byl hotový oběd. Luxusní. Práci jsem si užíval s výhledem na moře, na kterém se pohupují plachetnice a katamarán. Asi se tu v zátoce schovávají před příliš divokým mořem.

Po obědě a práci se balíme, jdem ještě jednou do vody (v campu moře nebude, chci si ho užít), pak jedem směr camp s nutnou zastávkou na zmrzku. Navigace nás naprosto nelogicky nahnala do nějakých bočních úzkých uliček – a Italové fakt umí úzký uličky – a když se odtamtud snažím s tím obřím vozidlem dostat, samozřejmě jsem to odřel o lampu. Debil. Když jsem se snažil z toho vymotat pomocí různých centimetrových manévrů, několik Sardinských žen a mužů se mi snažilo poradit, jak mám vyjet. Každý z jiného úhlu, takže každý radil něco jiného. Krásně se u toho pohádali a zaměstnali se tím, tak jsem je nemusel moc řešit. Vyjel jsem po svém, když jsem jednoho pána přesvědčil, aby mi dal z cesty jedno debilně zaparkovaný jízdní kolo.

No nicméně škodu už jsem udělal, takže nás čeká klasický kolečko – zavolat Amazing Campers, oznámit jim, jak blbej to byl nápad pronajmout mi auto, domluvit se, kdo co jak bude hlásit na pojišťovnu, a podobný postupy, jak si zajistit trochu zábavy, když je den zbytečně příjemný a věci jdou příliš hladce. Nejdřív to ale fotím, stavím na nejbližším parkovišti (kde nejsou lampy) a jdu pro zmrzlinu a kafe. Pak voláme.

Do campu už nám zbývá jen asi 20 minut, dalších asi 40 trvá najít recepci, vše domluvit, najít si pitch, zajet na jámu, komplet vylejt a naplnit auto, zaparkovat ho, usadit na klíny a konečně vypnout motor. Terén byl hodně složitej, dalo mi to zabrat, manévroval jsem zas na centimetry, tentokrát hlavně od různých kytek, který jsem nechtěl poničit. Takže asi centimetr od našeho auta rostou citróny. Vypnout motor a moci se přestat bát, co ještě půjčeného zničím, byla dost úleva. Vynahradil ji ale Tobiáš, na kterého už to bylo moc dlouhý a dal nám to patřičně sežrat. Ale chápu.

Kemp S’Ozzastru se nám hodně líbí. Místa jsou daleko od sebe, je tu fakt klid, bazén (aspoň ten, když teď chvíli nebudem u moře), dobrý dětský hřiště. Na ráno jsem nám domluvil snídani, ať si Peti užije, že ji nemusí dělat. Náš pitch je ohraničený zídkami a další camper je asi 20 metrů od nás. Pro Toba je to skvělý výběh, nemusíme řešit ohrádku. Zatímco je s ním Peti na hřišti, vyřešil jsem elektriku, nábytek, markýzu, autosedačku, dal zase dovnitř stůl, vztyčil střešní stan apod. Uklidňující práce asi na hodinu, s nízkou šancí, že něco poseru.

Po večeři jsem ještě nechal Toba běhat po campu s čelovkou, po osmé začínáme uspávací manévry. Tob nám je moc nedaroval, zas je protivnej, fňuká, řve, je to 45 minut neustálýho fňukání, vzlykání, pokusů ho nějak naladit, rozesmát, okřiknout, ztišit, cokoliv. Dokud nemá v puse cecek, nepomáhá nic. Je neuvěřitelný, za jak krátkou dobu dokáže dva dospělý lidi dostat do situace, kdy jediný co nás zajímá je flaška vína a nebo kulka do hlavy. Stejně tak neuvěřitelná je naivita nás rodičů, s jakou vždy každé ráno znovu imbecilně napochodujeme do stejného rytmu se skálopevným přesvědčením, že „dneska to zvládnem, to dáme, bude to super, užijem si to, bude to dobrý“.

Středa 18. září, den 15: Oddech v campu u práce

Jsme v campu, nemusíme pořádat žádný manévry. Tob se vzbudil v pohodě. Snídaně je dobrá. Jen Tob nechce jíst, protože ho zase bolí zuby (došlo nám to pozdě bohužel, tak jsme ho trochu zbytečně peskovali chudáka). Dali jsme si tam i podprůměrný kafe z automatu. Ble. Všude kam se tu pohneme nás neustále pronásleduje výhled na nádherný sardinský hory. Pro mě trochu frustrující, protože vím, že moje obří touha si je projít zůstane nenaplněná…

Celý den jsme nevytáhli paty z campu. Já pracuju jako Caflou guide, Peti jako matka – takže toho oba dva máme dost na práci. Občas prší. Tob s Peti objevuje hřiště, výběh s oslíky, učíme ho hrát si venku a nelézt furt do auta, což jde celkem dobře. Až moc dobře. Nemá žádnou potřebu držet se v určité vzdálenosti od rodičů a mít je aspoň na dohled. Klidně si sám vyrazí někam po campu a kdybych ho neodlovil, nejspíš by se prostě nechal někde adoptovat. Zní to pohodově, ale není, je to jen další práce navíc. V tom je ale tenhle camp právě skvělý – jak je tu vše od sebe daleko, Tob se může pohybovat na větší vzdálenost a furt je to bezpečný pro něj i pro okolí. Ohrádku vůbec nemáme a jsem za to rád. Tob jí nesnášel a beztak je to výchovně úplně blbě.

Jinak teda můžu s úlevou napsat, že se fakt skoro nic nestalo. Jdu doplnit nějaký další fotky k předchozím dnům.

Čtvrtek 19. září, den 16: Oddech pokračuje

Tob nám v noci přestal klidně spát. Budí se pláčem a to tak často, že se během noci stěhuju zeshora k němu a spím s ním. Vždy když se budí, uspávám. Někdy k ránu už ani utišit nejde, tak mě střídá Peti, kojí a pak se marně pokouší spát a uspávat ona. Nevíme proč. Zuby? Moc vjemů? Nebo už nechce dva spánky denně?

Domluvili jsme se, že ve čtvrtek ještě zůstaneme v campu. Já převážně sedím u práce, ale zašli jsme se spolu vykoupat do bazénu. Je hodně studenej, což mi moc nedává smysl, ale ani tak nejsme jediní, kdo se koupe. S tím fantastickým výhledem na nádherný hory a se sklenkou červenýho to má fakt atmosféru.

Jinak se fakt nic moc nestalo, Tob se od jedné německé maminky naučil říkat „Wow.“ a zamiloval si korkový špunt, který používá jako kousátko. Večer sedíme u vína, už máme částečně sbaleno a přemýšlíme, jak využijem pátek až neděli, kdy mám volno a pracovat už nebudu.

Plán (když chceš boha rozesmát, řekni mu o svých plánech, a když chceš rozesmát kohokoliv, řekni mu o svých plánech s ročním dítětem) je takový:

• Pátek: zatím nevíme, asi blízký národní park?
• Sobota: zatím nevíme
• Neděle: zatím nevíme
• Pondělí: projít si přístavní městečko Olbia, ze kterého nám pak stejně jede trajekt.

Možná vám ten plán přijde hodně odvážný? No prostě jsme měli dnes první večer opravdu čas a záměr listovat průvodcem a hledat na internetu, kam by bylo nejlepší se podívat. Kolem půlnoci jsme se usnesli, že jsme na sebe moc nároční, že stačí plán na zítra a bylo by dobrý jít spát.

Pátek 20. září, den 17: Výlet do hor!

Tob spal stejně špatně jako včera. A to i přesto, že dostal večer Nurofen, aby neměl tak velké bolesti zubů. Tak už ani to nepomáhá… Jestli si to takhle dáme ještě pár nocí za sebou, nebudu moct řídit, protože už by to bylo nebezpečný. Zatím moc dobře cítím, že jsem dvě noci nespal, ale ještě to zvládám přervat kafem.

Nakonec jsem nám po půlnoci, když už Peti byla tuhá, našel tenhle výlet, je to okruh kolem nuraghských nalezišť, hory, výhled na moře, přístup na pláž… Ráno jsme docela efektivní, kolem deváté už jsme na snídani, v deset máme vysbírané všechny bordely po Tobovi a odcházíme, sjel jsem z klínů, udělal komplet servis a jedem do Dorgali (nesnáším to tu, ale je to nejlepší supermarket po cestě) na nákup. Tob spí.

Nakonec jsme dorazili do agriturismo Nuraghe Mannu, kde to zdánlivě zeje prázdnotou, ale ve skutečnosti jsou camperům stále otevření. Výlet jdeme nakonec takhle. Po mohutném psychickém vzepjetí jsme nakonec opravdu vyšli a ušli skoro 100 metrů.

Pak Tob upadl. Rozbil si koleno, řev, dostal desinfekci, řev, zalepeno, kojíme, aby se uklidnil. V tu chvíli jsme zjistili, že má v plence hovno. Ve jménu vzdoru, že se už prostě nebudeme vracet, přebalujeme na okraji silnice 100 m od auta a perlan si vlhčíme minerálkou. Takže prvních 100 metrů jdeme asi půl hodiny.

Pak teda ale už jdeme a je to naprosto nádherná scenérie hor a moře, různě se nám to nabízí, překrývá, každý pohled je jiný, všechny nádherný. Postupně klesáme k pláži, Tob mi spí v nosítku. Jdeme nakonec neznačenou zkratkou, ale cesta je to v pohodě. Na zdejší poměry. Jsme prostě v horách a je to na pohorky.

Tob neměl dost s tím kolenem, tak si ještě zašel k malé pyramidě, kterou někdo postavil z kamenů, a jeden o velikosti zhruba své hlavy si shodil na prsteník pravé ruky. Viděl jsem to z pár metrů. Asi bych si bolestí vyřval plíce, stát se to mně. Tob to vnímal podobně. Krvácí to z obou stran, má roztržené bříško prstu a bojíme se, že mu sleze nehet. Tak jsme mu to ošetřili a uvidíme. Jdu si ještě zaplavat, hraju si s Tobem, chodíme po pláži a tak.

Cesta zpět je kratší, ani ne hodina stoupání, ještě potem mokré oblečení znovu potím skrz. Blízko parkovišti, kde máme auto, jsme objevili překrásnou restauraci Agriturismo Codula Fuili s venkovní terasou a nádherným výhledem na moře. Dáváme si rychlý pivo a pak se povedlo vyjednat i stůl a večeři. Jupí! Konečně máme pocit, že zažíváme reálnou Sardinii!

Jejda. Takže my jsme do takto luxusní restaurace napochodovali 2x durch zpocený, já v kraťasech, z pláže, kde ani nebyla sprcha, s dítětem oblepeným náplastma, který nedokáže vydržet 3 vteřiny na jednom místě, pokud ho tam nepřivážu. A přivázaný řve. Auto se vším máme asi 300 metrů. No, to bude zajímavý…

Tak jsme si řekli, že si to pořádně užijem. První chod (čili „antipasti“, v tomhle případě takový pestrý zajímavý tapas) s námi jí i Tob a některý ty věci mu i trochu chutnaj, ale pak ho stejně Peti musí dokrmit tím, na co je zvyklý. Mezitím ho běžím znova přebalit, naštěstí tu mají přebalovák. Pak vyrážím pěšky pro auto a naparkoval jsem ho na místní parkoviště, takže pak Peti může vzít Toba a v autě ho uspat, máme ho pak na chůvičce. Luxus, to se povedlo!

Obsluha naprosto špičková, vše chápou a plně respektují. Když zjistili, že Peti šla uspávat, odnesli nám druhý chod (tzv. „primi“) včetně jejího talíře, že prý rádi počkají, až uspíme, a pak to samé jídlo donesou znovu a teplé. A ty raviolli i gnocchi byly tak dobrý, že to za to stálo. Pak byl třetí chod, tzv. „secondi“, dva druhy masa – jehněčí na zelenině a pečený vepřový bok. Taky luxusní. Když obsluha vidí, že už nám to moc nejde, sami navrhují, že nám to mohou dát s sebou.

Pak už jen zbývá vybrat si dezert – buď jejich domácí zmrzku z jejich kozího mléka, nebo klasický sebadas, akorát v tomto regionu se jim říká seadas. Číšník měl čas nám to vysvětlit, zeptat se nás, odkud jsme a pár minut si o tom s námi jen tak povídal… a celou dobu ten nádherný výhled, dobrá hudba, milý lidi a Tob nám v klidu spí… Dneska poprvé si naplno a skvěle užíváme vše, pro co jsme si přijeli. Hory, moře, jídlo, víno, lidi, jeden druhého. Konečně!

Mimochodem, spousta surovin, které máme v jídle, pochází přímo z této farmy. Pijeme jejich vlastní víno, vaří se svým vlastním olivovým olejem, masem, a tak dále. Prostě luxus. Jasně, je to hodně peněz za jednu večeři, ale dostáváme za to naprosto adekvátní a perfektní zážitek, který umíme ocenit. A oba si neskutečně vážíme toho, že nám to Tob umožnil.

Na závěr se povedl i přejezd autem zase zpátky těch cca 200 metrů na původní parkoviště, kde máme možnost zůstat přes noc. Tob se nevzbudil.

Sobota 21. září, den 18: Relax a zákeřná zmrzka

V noci spí Tob líp, skončil jsem sice zase u něj, ale docela jsme spali. Nakonec k tomu máme hypotézu, že jak ho bolí zuby, tak nám nechce jist a proto nám to jídlo plive. A proto se tak hodně kojí. A v noci ho pravděpodobně budí hlad. Asi. Kdo ví.

Ráno jedeme do přístavního města Cala Gonone, je to ryze turistická destinace, kde se toho dá dělat fakt hodně. Půjčit si loď a zajet si na nějakou hezkou pláž, naučit se potápět, vyjet si odsud zalézt, spousta restaurací, barů, gelaterií, vinotéky, dokonce je tu stánek celý věnovaný jen seadas 😍

I takhle mimo sezónu je problém zaparkovat. Nakonec se to povedlo tady nad campem. Camperů tu stojí víc, asi řeší stejný problém. Dokonce jsme tu potkali i campera influencera „Ingham family„. Přišli nám fajn, normálně se bavili, Tob si hrál s jejich balónkem z mekáče.

Městečko je příjemný, dáváme kafe, později vynikající zmrzku v gelateria Fancello (oběd jsme odbyli v autě, dali jsme si jídlo ze včera z té super restaurace). Chodíme po obchodech se suvenýry a snažíme se najít něco aspoň trochu hezkýho, co nebude jen kýč a nebude to stát jmění, ať dovezem taky nějaký malý dárky (neboj tati, otvírák máme).

Nakonec jsme se rozhodli zkusit štěstí ve zdejším campu přímo ve městě. Zkouší pro nás najít místo, i když jsou téměř plní, ale zase jsou dost legrační, když chlapíkovi na mopedu, který nám našel místo a vede nás na něj, říkají „the man of the staff“ 🤣 (Pokud vtipu nerozumíte, tak si představte, že byste třeba servírce v restauraci říkali „ta žena v obsluze“.) Camp je nic moc, nemají ani „area servizia“ (místo, kde vylijete z auta špinavou vodu a záchod a naberete vodu čistou), ta je někde dál ve městě. Vybavení potřebuje rekonstrukci. Jsme tu především protože mají pračku a sušičku, takže mám pak výpravu s Tobem, během které se učí skandovat „Prá-dlo! Prá-dlo!“ (hlavně když po campu hledáme, kdo nám vyndal prádlo ze sušičky a kam ho dal, abychom pak zjistili, že je pořád v tý sušičce…).

Večer obcházíme pár vinoték, ale jen některý mají možnost ochutnat víno. Dost zvláštní, jak to teda prodávaj? Koupili jsme nakonec jen jednu lahev, nic nás úplně nenadchlo. Peti nás pak žene zpět do campu, protože je jí najednou zle od žaludku. Hodně. Bojíme se alergie, ale ta to není. Nakonec to Peti rozklíčovala: dala si zmrzku, která byla sice v pořádku, ale bezlaktózová, což by nevadilo, ale oni mléko nahradili asi sojovým. Tak proto… Večer teda není nic moc, akorát potíže navíc. Ale den krásnej. Fajn relax po horské túře.

Neděle 22. září, den 19: Dětské sny…

Tob spal zase normálně, jupí! Kvůli předpovědi počasí (déšť) jsme si dali plán: snídaně = palačinky, uspíme Toba v autě, kafe a relax, zkusíme mu dát jeden dlouhý spánek a pak půjdem do místního akvária na mořský potvory.

Plán zkazilo počasí, je teplo a hezky. Dopo jdu nakonec běhat s kočárem tohle, jako procházka je to nádherný. Jdete po útesu, pod vámi moře, nad vámi hory. Nádhera. Ale běžet to s kočárem, přes ty obří šutry, to je jako tlačit do kopce zapnutou pračku. Uf. Urval jsem to na sílu, cesta tam vlastně furt stoupá, ale bylo to nádherný. Tob u toho krásně spí. Nechápu, přijde mi to stejný jako kdybych já chtěl spát na zapnutý drtičce kamení… Peti má čas pro sebe, konečně může aspoň do sprchy.

Po akvárku berem Toba na hřiště, objevil kouzlo toho houpacího koše, že se v něm dá i jen tak ležet, relaxovat a nechat se houpat. Pak jdem ke stánku se seadas a dáváme si různý verze, i slaný, strašně moc dobrý! Ňam! Tob mě táhne do krámku se suvenýry, hodně se mu tam líbí jeden balón („Bauó!“), tak jsme ho šli spolu koupit. Taky z toho má obří radost. Jak Peti. To vše jsem vykonal v tričku s nápisem „father“. Jsem vzor. Učte se.

Pondělí 23. září, den 20: Jak si užít Olbii

Ráno je klasický, na všechno máme spoustu času, snažíme se držet tempo, ve kterém je možné si trochu užít přítomný čas. A jak se blíží checkout, který musíme stihnout do 11.00, tempo postupně zvedáme, až se nám povede být v 11.02 na checkoutu totálně vystresovaný, v autě bordel, při jízdě všechno litá (sedá si na správné místo), Tob fňuká a tím nás ještě víc trigruje. Dokonce se mi povedlo i rozbít si svůj oblíbený hrnek, dárek od Peti.

Provádíme uspěchaný nákup pečiva, kašleme na zmrzku (ta dobrá má až od dvou, jak je to tady turistický, tak některé obchody mají otevírací dobu i přes siestu) a jedeme do jediného camper servisu široko daleko – do sousedního campu. Za vylití a napuštění auta chtějí 20 €, recepční je arogantní. Kašlu mu na to, jedeme pryč.

Cílem je Olbia, přístavní městečko, ze kterého by nám měl jet trajekt, ale už dva dny nejsme schopní vyřešit který a kdy. Cesta v pohodě, camper servis jsme si našli v Olbii (jedinej), je to automat na mince, které nemáme.

Naštěstí jsem tu já, „jmenuju se Wolf a řeším problémy“.

Ve vedlejší půjčovně čehosi mi mince za eura nedají. Už jen to, že nemluvím italsky, budí u pána nervozitu, a zjevně mu vadí, že tu je každou chvíli camper a chce mince. Naproti je ale velká myčka trucků, tam to bude jistota. Nikde nikdo, ale jeden trucker si tam vapkou myje svůj truck. Anglicky neumí, ale když mu ukážu bankovky, zamručí a mávne rukou kamsi za sebe. Je tam automat! S nápisem cashmachine! Vlož bankovky, potvrď částku, dostaneš mince! Jupí! Problém vyřešen! Nacpal jsem tam 10 € a potvrdil částku.

Vypadlo mi 10 nějakých žetonů, jako na pouti. Aha. Takže mám jít na autíčka asi…

Buňka s nápisem office vypadá mrtvě, ale uvnitř jsou dva chlapi v montérkách. „Nou íngliš! Nou íngliš,“ pozdravili mě. Smutně jsem ukázal hrst žetonů. Pochopili mou situaci a já z jejich výrazu zase pochopil, že tohle se tu děje pořád. Gestem si ověřili, jestli chci svý eura zpět v mincích. Jasně, že chci.

Radostně se vracím k autu, abych komplet servis udělal za 12 € místo dvaceti u arogantního recepčního. Náležitě jsem si ten pocit užil. Che!

Jedeme na pláž spiaggia di Bados, je nádherně na koupání. Na pláži je krásně volno, sotva pár desítek lidí. Idyla. Zatímco se plácáme kolem auta a řešíme technikálie kolem Toba apod., dalo se do deště. No skvělý. Prší dost silně asi 10 minut, všechny to z pláže vyhnalo. Dál už se nad námi drží mraky a počasí na koupání je vždy tak na 5 minut, když se v nich objeví díra. Na protest se stejně koupeme, je to nejspíš naše poslední šance. Tob je z toho zase úplně šťastný, nadšený a vymrzlý. Těšili jsme se na dobrý jídlo na pláži, Peti to našla skvěle i s dobře hodnocenou restaurací. Ale mají po sezóně, tak už nevaří, jede jen bar. Jíme ze zásob, znovu se koupeme, Tob zase nadšený. Chceme ještě vidět město, tak jedem zpět do centra Olbie.

Peti našla super poloprázdný parkoviště v centru za 1 € na hodinu, parkujeme a říkáme si, že by to bylo krásné nouzové místo na nocleh a byli bychom fakt blízko tomu trajektu. Jak Peti později zjistila, tak má toto parkoviště nějakou speciální výjimku, že zítra od 7 hodin bude zavřený. No aspoň víme, proč je poloprázdný.

Vyrážíme do Olbie, průvodce kecal, když psali, že to město není ničím zajímavý. Tak to teda je! Centrální korzo Corso Umberto I večer pulzuje životem, střídají se bary, restaurace, zmrzlinárny, obchody, pouliční umělci, vše otevřené a plné lidí. U přístavu je i malé tržiště se stánky, kde mají leckdy dost zajímavý kvalitní věci, i když kýč a veteš jsou taky k dispozici. U přístavu je taky kvalitní a čistý dětský hřiště.

Peti našla malou rodinnou restauraci Anticas Licanzias Bistro, vypadá krásně, mají sice plno, ale prostě jsme se napsali na seznam a chvíli počkáme. Peti mezitím běží na otočku do auta pro nějaký věci, aby Tobovi nebyla zima. Večer se dost ochladil. Restaurace je luxusní a drahá, na můj vkus zbytečně, ale chci Peti udělat radost vlastně asi klidně čímkoliv, když se mnou dobrovolně absolvuje takhle šíleně náročnou dovolenou.

V lístku mě nic nezaujalo, jediný co mě trochu láká je pečený sele s bramborem. 35 € pěkně prosíme. No tvl tak jo. Mezitím se různě střídáme, Tob nejdřív u stolu, pak ho uspáváme, vlastně jsme se spolu u stolu potkali až když už jsme oba dojedli. Objednané pití nám nedonesli, musel jsem se připomenout. Maso bylo nedochucený (podle Peti skvěle udělaný), spousta kostí, málo obsahu. Pak nás obsluha asi hodinu ignorovala, tak jsme aspoň mohli řešit, jaký trajekt a proč nakonec vzít. A kde budeme spát. A podobný detaily. Málokdy jsem měl takový cuky odejít bez placení.

Jinak uličky krásný, romantika, věřím že ostatní restaurace jsou vynikající a jen jsme neměli dobrou trefu. Vracíme se na parkoviště, nakonec tam nespíme a jedem kus za město. Nezvedáme ani střešní stan a spíme všichni dole na jedný hromadě. Docela to šlo. Na jednu noc dobrý.

Úterý 24. září, den 21: Mořská nemoc

Ráno ještě v pyžamu sedám za volant a jedeme asi 10 minut do přístavu na trajekt. Nikomu to neříkejte, ale Peti zůstala s Tobem vzadu na posteli, Tob cestu prospal, takže za mě win-win-win. Před nájezdem na trajekt klasický 2 hodiny čekání, kdy se budíme, převlékáme, Peti dělá skvělý vajíčka, snídáme, balíme batohy na trajekt (na 9 hodin nás odříznou od auta), dělám kafe (na trajektu bude hnusný), Peti myje nádobí…

Trajekt je tentokrát od Grimaldi lines, o třídu větší a taky mnohem lepší kajuta. Žádný mušky. Všude mimo kajutu jede klimatizace naplno, lidi v mikinách i bundách. Nechápu. Koupil jsem si balíček WiFi za 25 € a docela to jde používat. Online meeting nepřipadá v úvahu, ale pracovat s tím jde. Restaurace i bufet jsou zavřený, jede jen kavárna a bar. Kvůli práci jsem si ani nevyšel na palubu, to mě trochu mrzí. Tob nám krásně spal 2 hodiny, takže dneškem počínaje ho zkusíme přehodit na jeden dlouhý spánek denně. Praktický.

Ke konci cesty to trochu houpe, jsou to fakt malý vlny, ale úplně to stačí. Peti se dělá šoufl, mně sice ne, ale jako pokoušet se pracovat s pocitem, že moje tělo se pohybuje jiným směrem než můj žaludek, je docela výzva. Vlastně se mi to líbí.

19.30 jsme v Livorno, jak jsem většinu dne pracoval, uteklo to jako voda. Peti nám našla krásný místo na spaní – obří prázdný parkoviště vedle sportoviště.

Středa 25. září, den 22: Výlet s hovnem na ruce

Ráno a dopoledne krásný, v okolí je velký volný prostor, kde může bez rizika pobíhat Tob. Máme super náladu, Peti si tancuje, pohoda, příjemná snídaně. Aby se Peti mohla vrhnout na mytí nádobí a oběd, beru Toba na procházku kolem těch hřišť, několik tenisových, dvě fotbalový, tak se tam couráme. Tob si hraje s tím, co najde kolem, klacky, kameny, já ho po očku sleduju a píšu cestopis. Pak Tobík přišel a elegantním pohybem mi přes displej mobilu máznul rukou nějaký hnědý bláto.

Ano, bylo to hovno.

Ne, nevím kde ho našel a ne, nehledal jsem ho. Okamžitě jsem popadl do jedné ruky jeho ruku celou od hovna, ve druhé ruce jsem držel mobil s hovnem. Tak jsme tam tak stáli a já přemýšlel co teď. Když ho pustím, okamžitě si to hovno rozmatlá všude. Jeho ruku pustit nesmím. Dobře, tak mobil. Našel jsem trávu, mobil do ní pečlivě otřel a pak si ho – trpím i když to teď píšu – strčil do kapsy. Fuj. Pak jsem se pokusil pomocí jedné volné ruky hodit si Toba na ramena, aniž bych se omatlal hovnem, pustil jeho ruku, nebo pustil dítě. Povedlo se. Jdu zpět k autu, jednou rukou držím tu Tobovu ruku s hovnem (v aikidó se tomu úchopu říká gokkyo, používá se když má útočník nůž nebo podobně nebezpečnou zbraň, doufal jsem, že to nikdy nebudu muset použít doopravdy…), tím ho zároveň držím na svých ramenou, do druhé ruky jsem vzal Tatru a táhnu jí za námi. Hledám zdroj vody. Toalety jsou zavřený. V zázemí kurtu ale sedí dva chlapi a jedí. Ptám se, zda tu někde teče aqua. Ukazuju jim Tobovu ruku, naznačuju – opatrně – že si k ní čichám, a pak se na ně šklebím jako idiot. Pochopili jsme se. Aqua tu neteče, ale mají petku minerálky. S díky jsem odmítl, je to od nich chrabré, ale přijde mi to škoda. Jdem tedy s Tobem až k autu, Peti nás z toho pak vysvobodila…

Obědváme normálně venku u stolu, na židlích, je moc příjemně, Tob seznal, že pohody už bylo dost a různě nás vytáčí a trápí. Balíme a jedem směr domů. Příští zastávka Verona (klasika, pojedeme cca 2 hodiny na Tobův spánek, pak je nutné někde zastavit, nechat ho proběhnout, ideálně na hřišti, navečeřet…).

Verona je krásná, fakt. A našli jsme skvělý kafe! Parkujeme v ulici blízko dlouhého parku se spoustou možností. Procházíme se směr zmrzka, pak hřiště, kde je dokonce malá zoo s kozama. Cestou zpět fňukám, že chci do centra, kde bych si snad našel nějakej hrnek za ten rozbitej a měl bych vzpomínku na dovču. Peti ani Tobovi se ale nechce, tak jdem pomalu zpět.

Úplnou náhodou jsme ale objevili (Peti objevila, já bych to přešel) otevřenou keramickou dílnu (údaje na google nejsou aktuální, asi tam předtím bylo knihkupectví), kde jsme našli Francescu. Když vstala od kruhu a umyla si ruce, prošli jsme si dílnu a našel jsem tam krásnej hrnek! Dost dlouho kecáme, je sympatická, líbí se i Peti a Tobovi. Cestou k autu bereme vynikající pizzu s sebou (sednout si k ní nám Tob nedovolí, potřebuje už jít spát). Já jím pizzu ještě teplou, ve stoje na hřišti hlídaje Toba. Peti studenou, když mu udělala večeři a já ho krmím.

Pak uspáváme Toba v sedačce jízdou a začíná noční etapa. Jedem docela dlouho, spíme až kdesi v jižním Tyrolsku (ještě v Itálii), na mini odpočívce kdesi za vesnicí. Místo asi 6×4 metry, ze dvou stran skála, ze třetí sráz, ze čtvrté silnice. Nic lepšího nebylo. Parkuju zas na centimetry, nic dalšího už jsem naštěstí neodřel. Spí se tam krásně, protože za námi vyvěrá nějaký pramen a teče pod ten sráz pod námi.

Čtvrtek 26. září, den 23: Innsbruck

Na spacím místě nejde vypustit Toba z auta (málo místa, silnice, sráz), jedem o kus dál do malého městečka Chiusa/Klausen. Poprvé jsem pořádně pochopil, co je to „jižní Tyrolsko“.

Jedem do Innsbrucku, máme ho tak akorát dvě hodiny Tobova spánku, Peti tam zas našla hřiště + parkoviště, klasika. Cestou nějaký zácpy, Peti je využívá k psaní pohledů během jízdy (dřív nás k tomu Tob nepustil, sorry).

Pošta tu vypadá jako kamrlík chudého messengera. Zajímavý. Posíláme vám pozdravy aspoň z toho Innsbrucku, když z Itálie jsme to nestihli. Jsou tu hezký holky a hlavně nádherný hory, který se majestátně tyčí nad městem. Miluju to, je to absolutní nádhera! Dáváme si – když už jsme v tom Rakousku – italskou pizzu Tyroliana od Italů a pak si na dětském hřišti hrajeme (nejen) s arabským klukem. Peti se směje tomu, jak se pokouším vyslovit známou značku rakouského piva Zipfer.

Dali jsme si výjimečně večer kafe a valím to pak ještě přes 3 hodiny v kuse po dálnici směr domov. Celou cestu prší. Kempíme u nějakého rybníka kdesi v Německu, má evidentně zvýšenou hladinu vody. Původní místo bylo asi 20 cm nad hladinou vody, to se mi fakt nelíbilo a popojeli jsme si kousek dál, kde jsme aspoň půl metru nad hladinou. Domů to máme přes 2 hodiny. To už by mělo jít zvládnout na Tobův spánek.

Pátek 27. září, den 24: Home, sprint home.

Místo moc hezký, ale silnice blízko, tak jsme v noci poslouchali jezdící auta a ráno furt nějaký sanitky nebo co. Ale dobrý. Snídáme, balíme, jedem kousek do blízké vsi, kde mají zdarma camper service (jímku na šedou i černou vodu, užitkovou vodu na dolití). U toho se chci zastavit.

Když jezdíte s camperem nebo karavanem, potřebujete tuhle infrastrukturu. Do bydlíků zatím neumíme montovat černý díry, takže se tam prostě hromadí šedá voda (ta z umyvadel) a černá voda (záchod). Záleží na vkusu každého soudruha, ale jednou za čas je to prostě plný. Kam s tím? Hodně zemí má normálně síť jímek, najedete tam s autem, vypustíte šedou vodu, do připravené díry vylijete záchod a napustíte si do auta užitkovou vodu. Myšlenka je jednoduchá. Camper je turista, má peníze. Když to tady pro něj uděláme příjemný, dá ty peníze nám a my se budem mít dobře. Easy.

V České republice tahle infrastruktura prostě není. Vůbec. Netušíme proč. Ale rozhodně tu jsou campeři. Jak to asi řeší? Nějak musí. Chápu, že asi najdou nějaké tiché místo s kanálem a tam vypustí šedou. To se dá. Ale záchod camperu obsahuje tak silný chemikálie, že do kanálu to fakt lejt nejde, ani do záchodu by se to nemělo. Tak si říkám, kam to asi lejou, v té naší krásné zemi, a jak rychle raději prchnou i se svými penězi někam za hranice, kde je brán ohled na jejich potřeby…

Konec vsuvky. Na tom místě jsme se zdrželi déle než bylo rozumný, prostě nám zas všechno šíleně dlouho trvá. Takže vyrážíme domů, máme to přes 2 hodiny a už předem víme, že to zase nestíháme a zase budeme potřebovat speciální ohledy a někoho budeme držet v práci déle než by on chtěl. Achjo. Takže nás čeká zase sprint, spěch, stres. Stejně to takhle dopadne vždycky…

Doma jsme před čtvrtou a máme obří štěstí, že máma je doma a může si vzít Toba. Pak nám nezbývá nic jiného než prostě naprosto bez ladu a skladu vše rychle z auta házet do beden, ty prostě vyklopit nahoře v pracovně a honem zase zpět pro další bednu. A takhle furt dokola. Úklid auta vzdáváme, to se stihnout nedá, zaplatíme za to, že ho uklidí Amazing Campers (což je fakt amazing a děkujeme za to). Když pak v tom Peti něco hledá, vypadá to asi takhle:

Při předání auta nejspíš smrdím jako oposum, jasně že nebyl čas se vysprchovat a převléknout, vlastně skoro ani vymočit. Přebírá ho zase pohodová Gábina, která má čas si v klidu pokecat a navíc má pochopení s tím, jaký je to v camperu s malým dítětem. Auto je samozřejmě pojištěný, takže nebudu finančně stažen z kůže, ale je tam nějaká spoluúčast. Štve mě každopádně, že jsme jim hodili do podnikání takovej klacek. Firemní auto máme i v PrPom a vím, jaká je to brzda, když s ním něco je a nevydělává.

Doma jsem před osmou, přesedlání z camperu v automatu do manuální Oktávky je kapitola sama pro sebe. Chvíli jsem měl pocit, že sedím najednou tak nízko, že budu zadek courat po zemi. Hromada bordelu v pracovně se Mega zmenšila, Peti makala jako ďábel a má pro nás i večeři. Žena snů. Chvíli se ještě o něco pokoušíme, ale pak je třeba dát Toba spát. Zavření v pracovně pak oddechujeme a já se pokouším psát. Peti se pokouší naklikat Rohlíka. Nakonec jsem kolem půlnoci zatnul zuby a dokopal se do té sprchy. Peti ji nechává na zítra.

Sobota 28. září, den 0: Hromady všeho všude.

Jsme unavení. Po tomhle výkonu bychom fakt zasloužili nějakou dovolenou! Třídíme, uklízíme, pereme, sušíme, věšíme, 2 hodiny Tobova spánku trávíme vzácně v klidu. Splnil jsem si resty a úkoly v rámci Red Button, který jsem nezvládal během cest. Večer jdem dolů do Modernista Wine House na vinobraní, Tob je tam úplně skvělej, samoobslužnej, krásně si hraje i s jinýma dětma, paráda. Docela jsme si to s Peti sestřenkou a jejím mužem užili.

Neděle 29. září, den 0: Zítra už zas do práce?!

Nejspíš dneska zvládneme douklidit a dovyprat zbytek a budem mít „hotovo“. Jako byla to neuvěřitelně náročná jízda. Jako ano, jel bych klidně znovu, ale radši s větším autem. Bydlík z dodávky nám byl těsnej. Kdyby Peti nebyla tak skvělá, nebo by třeba bylo pár dní ošklivo, asi se tam sežerem.

Snad se vám to četlo hezky a snad vám nějaké naše zkušenosti zlepší cestování. Na Sardinii jeďte, je to tam skvělý. A dejte vědět.