Aikidó jsem objevil v Českých Budějovicích, z kraje roku 2013 jsem začal trénovat v klubu Sei Shin. Od poloviny roku 2014 trénuji aikidó v Praze v klubu Aikido Vinohrady. Velice rychle jsem zjistil, že aikidó není bojový sport, ale bojové umění, a že v tom je opravdu rozdíl. Pokusím se to vysvětlit:

• Bojový sport vnímám jako fyzickou dovednost, díky které dovedu porazit soupeře či více soupeřů. Dovednost se trénuje, má určitá pravidla, snaží se — často velmi dovedně — pracovat s lidským tělem a využívat jeho anatomických vlastností. Některé bojové sporty počítají s tím, že protivník se žádnými pravidly neřídí. Ke většině bojových sportů patří také to, že se jedná o skupinovou činnost. Takže nějaké ty hospody, nové známosti, přátelství a tak dále. Popř. různé soutěže, turnaje, apod.
• Bojové umění obsahuje vše, co jsem popisoval u bojových sportů. Navíc obsahuje určitou filozofickou nadstavbu, která umožňuje, aby se jeho principy aplikovaly či testovaly mimo sféru prostého boje. Například jeden z principů aikidó — musubi (spojení) — se dá aplikovat stejně při souboji, jako v manželství nebo v komunikaci s úřady. Nagare (plynutí) můžete prožívat stejně tak v aikidó jako v práci. (Tyto příklady čerpám z textů Martina Švihly.)

Postupně jsem dospěl k rozhodnutí (tak jako mnohý aikidóka), že aikidó mě bude provázet životem dlouhodobě, pravděpodobně už napořád. Kdybych se věnoval například kanoistice, kitesurfingu nebo kickboxu, přišlo by mi přirozené takového koníčka opustit a najít si jiného. Proč ne. U aikida mám ale jiný pocit. Možnosti objevovat (ať už sebe sama nebo jiné lidi v interakci), učit se a rozvíjet svého ducha i tělo, které mi aikidó nabízí, nevyčerpám pravděpodobně za celý svůj život. Ani kdybych žil tak dlouho jako G. B. Shaw.