Vyrazili jsme celá rodina na Sardinii, máme v plánu týden cestu tam, dva týdny „pracovní“ a pak týden na cestu zpět. Sardinii jsme si vybrali, protože je na seznamu tzv. „blue zones„, přitom ale blízko a už jsme si zkusili, že italský region nám sedí. Bereme to jako poslední „test“ před nákupem vlastního obytňáku, půjčili jsme si ADRIA TWIN SPORTS 640 SGX od Amazing Campers – moc děkujem!

Aktuální poznámky:

• Fotky jsou zlý, většina na můj telefon, který má krycí sklo objektivu prasklý a přelepený lepenkou.
• Občas přeskakuju informace, který mi až zpětně dohledává Peti – a většinou píšu v době, kdy ona už spí.
• Píšu s velkým zpožděním. Tobovi je teď kolem 15 měsíců, takže se už velmi rychle a cílevědomě pohybuje. Většinou směrem k nějakému způsobu, jak se zranit, zmrzačit, přiotrávit, případně něco poškodit, zničit, nebo tomu aspoň strčit prst do oka. Když to nedělá, na něco si stěžuje (rostou zuby, dlouho sedím, vedro, hlad, proč nejedeme, všechno). Případně spí (uf). Zbývajících 5 % času věnuje běžné interakci s rodiči, jakou byste čekali od dítěte jeho věku – hra, smích, mazlení, kojení, čteme si spolu knížku, apod. Takže mi nezbývá, než vám první dny cesty popsat zpětně.

Neděle 1. září 2024, den nula

Kolem 2. hodiny se vracím domů z Hackercampu, ani si nestíhám vybalit a hned jedem vyzvednout obytňák. Už od začátku jsme problémový zákazník, neumíme přijet včas, nějak nám nevyšel Tobův spánek. Hodilo by se to triko pro rodiče s nápisem „Sorry, jdeme pozdě.“, ale Gábina z Amazing Campers to s námi stejně zvládla skvěle, včetně nahánění Toba po garážích… Více méně jsme dokázali tak akorát dojet domů, nějak zpracovat Toba do postele a zdechnout.

Pondělí 2. září 2024, den nula

Balíme.

Dobře, to byl vtip. Pokoušíme se balit.

Naprosto nechápu, jak je možný, že do toho sypeme tolik energie a úsilí a stejně to trvá tak úmorně neskutečně dlouho. Jsem otec amatér a prostě mi furt nedochází, jak moc dokáže Tob paralyzovat všechny naše snahy něčeho dosáhnout. Hlavně paralyzuje Peti a bez té se nepohnem. Nejen že je na ní nákup a balení jídla, ale balí i Tobovi a ještě dokupuje různý zásoby.

Provedli jsme testovací jízdu Prahou, protože Peti potřebovala na fyzio a já mezitím testoval před nákupem spací zábranu do postele pro Toba. Neúspěšně, do obytňáku se nevejde. Shit. Peti nakonec objednává jinou.

Úterý 3. září 2024, den nula

Peti to nakonec dokázala! Skládací spací zábrana, která přišla přes eshop, je funkční! Jupí! Je nízká, Tob ji přeleze, ale nespadne omylem, když se v noci překulí. Takže možná z toho metru a půl spadne, ale bude to aspoň jeho záměr… No nic.

Středa 4. září 2024, den 1: vyrážíme!

Tyjo, dokázali jsme to a vyrazili! Jedem přes Plzeň, zatím cíl Livorno, upřesníme později. Když jedeme a Tob spí, Peti má konečně čas řešit trajekt. Vypadá to, že mimo hlavní sezónu žádná dopravní společnost neumožňuje „car on board“ = že můžeme během plavby zůstat v karavanu a např. v něm spát (což je tak nějak jeden z důvodů, proč ho máme, žejo…). Takže budeme od karavanu klasicky odříznutí a můžem si tak leda zaplatit kajutu.

Přestávku na oběd dáváme v ospalé německé vesničce (Vohenstrauss, 16 Zur Alten Heerestrasse), kde je pod stromy schované pěkné a čisté hřiště s nejdelší klouzačkou, kterou kdy Tob sjel. Paradoxně největší úraz jsem si udělal já, když jsem za Tobem chtěl na klouzačku rychle vyskočit a dal jsem si strašlivě hlavou o horní tyč. Chvíli mi z toho bylo blbě, že jsem ani vstát nemoh a ránu jsem měl až do krve. Jau.

Odpoledne řešíme zastávku po Tobově odpoledním spánku – kde legálně zastavit, najíst se a nechat Toba proběhnout. Našli jsme krásný místo s luxusním dětským hřištěm v malé vesnici … a navíc se tam dalo koupat v hasičské nádrži na návsi. Což jsme s Tobem udělali a byla to paráda! Mile jsme se zakecali se 2 ženskýma (ségry) a jejich dětma.

Spíme v Rakousku, zrovna to tak vyšlo. Jo, v Rakousku, kde jsou takový věci zakázaný, protože Rakousko je nepřátelský proti camperům a stanování a tím pádem IMHO proti lidem obecně. Ale jsou tam ostrůvky lidství, jako například Gasthaus-Hotel Dresh, kteří v apce Camp4night dávají camperům na 1 noc k dispozici své parkoviště a chtějí jen abyste ráno zašli na luxusní snídani. Super, díky, rádi! Jen je potřeba abyste měli ve čtvrtek ráno otevřeno… no nic.

Čtvrtek 5. září 2024, den 2:

Protože restaurace ráno fakt vypadá mrtvá, opouštíme parkoviště u Gasthausu a míříme dál směr Livorno. Teda nejdřív hledáme místo na snídani, na parkovišti se nám nelíbilo, byli jsme moc na ráně. Nakonec snídáme až někde na dálničním odpočívadle, kde je docela použitelný dětský hřiště, záchody a pitná voda. Je vidět, že je to známý místo, skoro každý kamioňák tam napochodoval s barely a bral si vodu.

Pátek 6. září 2024, den 3: Trajektem na Sardinii

Nájezd na trajekt byl v pohodě. Je ale vidět hned od začátku, že je plnej asi tak z jedný pětiny. Jako fakt. I služby jsou omezený, „jídlo“ jen ze zmrazených polotovarů, kino mimo provoz, restaurace mimo provoz (ale lístek u zavřeného vchodu stát nechali, asi aby bylo vidět jak šíleně maj ty ceny nastřelený). Kajuta je jakoby teoreticky čistá, ale proč jsou teda všude ty vinný mušky? Sprchovej kout taky – jakoby čistej, ale stejně nechutnej. Stejně jsme ale sprchu ocenili – hlavně to, že na ní byl konečně čas (konečně za mě chvíli řídí někdo jinej). Dokonce se nám povedlo uspat Toba v kajutě a vyjít si na cca půlhodinový rande. Koupili jsme si hnusný víno, snědli hnusnou pizzu, seděli na lavičce u relax zóny a divili se, že nám tam dosáhne chůvička. Pak jsme se byli projít po celém trajektu a hrdě ignorovali, že nám na některý místa chůvička nedosáhla… někdy i několik minut v kuse…

Z trajektu sjíždíme za tmy, jen matně vnímáme siluety hor, narychlo tankujeme. Vybraný camp je přes 3 hodiny daleko, smířili jsme se s tím, že tam dnes už nedojedeme a hledáme spaní na divoko (jo, to se na Sardinii nesmí a dělá). Nakonec jedeme po tmě po nějaký „bumpy road“ přímo po břehu moře a spíme pod borovicemi přímo u pláže. Nádhera! Jen rychle pacifikujeme Toba, chudák ani se moc neproběhl po pevnině, a hned pokud možno spát. Střešní stan, když vám za patami hučí moře, je nádherná věc. Proč je teda ale to strašný dusno a jestli ho tu mají pořád, jak v pralese, to netušíme.

Sobota 7. září 2024, den 4: ostrovní peklo

Budíme se v romantice, na pláži u moře, 50 m od nás další obytňák, úplně sami tu nejsme. Postupně se trousí místní, venčí psa, jdou se koupat, běhat, nebo jen tak na procházku. Je jich málo, je tu příjemný klid. Kde přesně jsme to byli? Upřesní Peti, až bude mít náladu 🙂

Pořád je hnusný dusno, vlhko, vedro. V autě ještě dobrý, ale venku je to hotový peklo. Stavíme na oběd a odpolední venčení Toba v městečku Mamoiada, docela hezký, mega dobrá restaurace Su Tapiu, skvělý chování i k Tobovi a tak. Jídlo perfektní, místní víno je doslova lahůdka. Hřiště mají v Mamoiadě (zní mi to jako když smícháte marmeládu a majolku) hnusný, prolézačky poškozený, válí se tam odpadky, od kterých musíme Toba odhánět.

Pomalu už nás ničí to věčný běhání za Tobem. Když nemá žádný jasně daný bezpečný výběh, že kterého nemůže ven, musíme ho hlídat každou vteřinu. Což nás stojí spousty sil, času a energie. Nebo ho poutáme – třeba do kočáru nebo autosedačky – když potřebujeme někam jet, jít, nebo něco dělat oba. A to zas frustruje Toba. Takže v šíleném vedru se pakujeme do auta a jedeme už definitivně do campu La Pinneta. Peti nám nějak bookuje místo předem. Ale asi ne úplně správně, protože pak pro nás to místo nemaj. Nakonec nám dali provizorní pitch (pitch = vymezené místo, kam se plácnete s obytňákem, zpravidla přesně ohraničené a velké tak akorát, abyste se tam vešli s roztaženou markýzou) kam se s tou 6 metrovou mrchou sotva vejdeme, ale jsme rádi, že nemusíme hledat něco jinde.

Večer je rušno, pitch jsme dostali fakt naprd, hned pár metrů od nás jsou restaurace s barem, záchody, umyvárka. Tob naštěstí spí a kemp kolem půlnoci už docela utichl, ale večer to nebylo nic moc.

Neděle 8. září 2024, den 5: totální krize

Od rána je co dělat. Učíme se zase spoustu věcí, jak se zorganizovat kolem auta, který stůl je praktičtější, pořád ale fungujeme v provizoriu a nejsme řádně zakempení, protože očekáváme přesun na lepší pitch. Pořád nějak pobíhám po kempu a řeším nějaké technikálie a taky vyjednávání, zda nám dají lepší místo, kde můžem zůstat až do pátku. Nakonec úspěšný. Tzn. zase vše sbalit, nalodit do auta, složitě to přeparkovat na milimetry přesně mezi stromy a kameny, po zaparkování zjistit, že jsem zapomněl vylít a nabrat vodu, dojet to udělat a pak znova milimetrový parkování.

V tom totálním vedru a vlhku už to špatně dávám, leze nám to všem třem na mozek. Mám pocit, že my tři jsme upachtění, špinaví, ulepení potem, smrdíme a pořád se za něčím ženem, zatímco všichni kolem nás se usmívaj, jsou čistý, voněj a maj chill. Nakonec jsem ze sebe serval odporně zpocený páchnoucí triko a používám ho prostě jen jako hadr, do kterého se příležitostně utírám. Fuj.

V další fázi se snažíme nějak zorganizovat náš finální pitch. Řeším nejen markýzu, ale taky safe space pro Toba. S pomocí kempovací podlážky, lana, šláfplachty, gafy, kolíků, gumycuků, plážového stanu a kočáru jsem kolem nás vztyčil takovej jakoby plot, nepropustnou bariéru, která udrží okolní svět v bezpečí před Tobem. Trump by na mě byl hrdej.

Večer jsme po uspání Toba šli na večeři. Jako fakt! Normální rande! Výhoda campu totiž je, že nám do restaurace dosáhne chůva. Testuju připojení, vypadá to, že budu moct pracovat normálně z obytňáku přes hotspot. Luxus. Na spaní ve střesním stanu už se vyloženě těším, spí se mi tam nádherně.

Pondělí 9. září 2024, den 6: poprvé si užíváme

Počasí už je dobrý, trochu méně vedro, ale hlavně jsme se zbavili toho zničujícího vlhka. Peti začíná s kočárem objevovat okolí. U místního stánku se zeleninou a ovocem neberou karty a my žádnou hotovost nemáme. Řešení: paní (která mluvila jen italsky) nechala Peti ať si nabere co potřebuje a zaplatí později. Užíváme si, jak je paní krásně lidská.

Tob opět překonal mou krásnou zeď. Nádhernou zeď. Mám to prověšený, dělal jsem to včera prostě narychlo, a on přes to přepadl. Super! Mám argument proč to celý zbourat a najet na klíny! Pak jsem postavil zeď ve verzi 3.0 a jsem na ní fakt pyšnej.

Po práci vyrážíme do města! Je to z kempu 4 km, tak se chcem urychlit. Peti tasí brusle (a věší je na kočár, protože první část cesty je štěrkem sypaná polňačka). Slavnostně jsem sundal kolo z nosiče a zjistil, že zadní uchází. Dírou u ventilku, takže to nezalepím. Jsme fakt dvojka. Jeden brusle, druhej kolo, ani na jednom se nedá jet. No nakonec jsem si půjčil kolo na recepci kempu, paráda, a vyrážíme. Nakonec šlo jet na bruslích opravdu jen po cyklostezce. Tu si představte jako kdyby někdo vytipoval dva náhodné body na mapě. jeden spíš jakoby u moře, ale ne úplně, a druhý spíš jakoby ve městě. Mezi těmito body se pak vedle silnice postaví cyklostezka. Ale nedovede se až do města a skončí u zapadlého pneuservisu. Bizár. Ale zábava, Peti je na bruslích a fakt nás to trochu zrychlilo.

Ve městě kupujem duši, vybíráme cash, koukáme jak je to tam chudý, místy ghost town, a Peti se pak asi na půl hodiny ztratila v malém supermarketu. Zevlujeme mezitím s Tobem před krámem na chodníku, ten se před lidma dělá roztomilým a oni mu to žerou. Njn, Italové. Kdyby věděli…

Zpátky to jede krásně, cyklostezka je z kopce. Večer jdem zase do restaurace, dal jsem si klasický sardinský dezert Sebadas (Della Casa), je to kapsa z těsta vyplněná sýrem, smažená, zvenku politá medem a pokapaná citronem. Neskutečně dobrý!

Úterý 10. září 2024, den 7: Toba baví moře

Tob si konečně užil moře! Jsou hodně klidný vlny, tak si ho posíláme u břehu v kruhu sem a tam, miluje to. Pak se chechtá tomu, jak s ním na břehu hážou vlny. Pořád je to s ním strašně náročný, je hodně uplakanej, ufňukanej, asi furt zuby. Peti z něj už nemůže, dáváme ho spát.

Středa 11. září 2024, den 8: Pohoda na pláži, koně

Dneska jsme si konečně užili takovou tu pohodu na pláži, že vylezete z vody a máte normálně čas lehnout si na deku a jen tak na ní být. Jak se to stalo? Jednak jeden můj klient ukončil pracovní den brzy a jednak jsme cestou na pláž uspali Toba, tak bylo možný se koupat v klidu. Ve chvíli, kdy jsme začali spekulovat, jak se dostat k nějakýmu alkoholu a že vlastně vedlejší kemp má bar hned u pláže a je to blízko, už byl čas budit Toba. Vzali jsme ho s námi do vody a mega si to užil. Hodně ho baví když si ho posíláme mezi sebou a zase se chechtá tomu, když je u břehu a strkaj do něj vlny. A nejroztomilejší je, když pak jde pod sprchu, utřeme ho a dostane své poncho. Vypadá jak z hvězdných válek. Teda pokud mladí padawanové běžně jezdili na Tatře…

Projížďka byla fakt na hodinu, jeli jsme směrem do vnitrozemí, tak jsem si potvrdil, že tohle je fakt hvězdárna. Potvrdil jsem si taky, že Sardinie je sice autonomní oblast a Sardiňan se více méně urazí, když ho nazvete Italem, nicméně bordeláři jsou to úplně stejný. Je to vidět na farmách, u cest, všude. A je to smutný, když vidíte tak nádhernou zemi a v ní prostě všude bordel a odpadky, vraky aut, ploty sflikovaný z různejch drátů včetně ostnáče… skoro jako v Libanonu. Na závěr nechali projet i Toba, pani byla fakt skvělá!

Světlá výjimka je camp, tady se fakt snaží a je tu čisto. Věci fungujou tak jak očekáváte. Na recepci jsou profi, vstřícní, lidští, umí jazyky. Restaurace a pizzerka jsou dobrý. Víno maj výborný. Záchody, sprchy apod. jsou čistý. Odpad se třídí. Pračky a sušička opravdu fungují. Prostě dobrý služby. Je tu plno němců, vlastně bych asi napočítal víc pokusů domluvit se německy, než italsky. Většina jsou motorkáři v pokročilém věku. Tobiáš motorky miluje a pořád na ně potřebuje sahat, vždycky k nim hned běží, ukazuje na ně a křičí „Vrrr vrrr drrr drrr!“ Říkají mu proto „future biker“ a prý jsou rádi, že už je založeno na novou generaci.

Čtvrtek 12. září, den 9: volný den = údržba

Rozhodl jsem se dnes nepracovat a být celý den s rodinou. Tak ráno dlouho spíme, máme super snídani, po uspání Toba v klidu kafe. Náročnost takového cestování s dítětem pochopíte možná díky tomuhle: Co udělá mladý pár, když je na dovolené v Sardinii a má volný den k dispozici?

1. Vyrazí na výlet / vyrazí do města / vymyslí nějakej sport / vyleze na kopec / jde do muzea / vyhledá nějakou kulturu / prostě cokoliv…
2. Konečně vypere / konečně chvíli čumí a nic nedělá / vytuhne / vyluxuje humus z podlahy obytňáku / seškrábe ty nejhorší hnusy ze sporáku / prostě je celkově neakceschopný…

Pátek 13. září, den 10: Velká romantická procházka

Odpoledne se u nás zastavila moc milá holčina, Carolina, napůl Italka a Češka, česky jsme si pokecali a dostali jsme pár super tipů, kam vyrazit. Ráno jí chcem nechat u stanu jednu Plzeň, aby se jí tu nestýskalo po českým pivu.

K večeru přichází na řadu můj geniální plán. Když jsem byl běhat u Torre di Barri, objevil jsem tam na pláži krásnou restauraci. Našel jsem si, že je to tam po pláži jen 1,7 km a ze satelitní mapy je přece jasný, že je to tam vyježděný od aut, takže se nebudem brodit pískem. Pohodová procházka. Romantická večeře. Hned vedle jsem objevil krásný dětský hřiště. What could possibly go wrong?

Mno. Vyježděný od aut to tam bylo leda ve snu, v botách máme během pár chvil víc písku než nohou, tlačit kočár je asitak stejně snadný jako tlačit válcovačku. Chvíli dokonce uvažujeme, že ho někde necháme a dál půjdem jen s nosítkem. Zapíchli jsme to ještě před cílem v jiném menším baru na pláži, mínus dětský hřiště, jsem úplně propocenej, no romantika jako trám. (Peti mi to přes rameno komentuje, že prej nemám bejt tak negativní a jak jsme se u toho nasmáli. No ano, ona se smála. Mně. Jak jsem to krásně naplánoval…) Jídlo nic moc, steak z mečouna fakt nebyl dobrej, ale chování obsluhy k Tobovi bylo zlatý a on taky. Tancoval si tam na hudbu, na moři se odrážel měsíc, krásně to šumí a máme výhled na tu nasvícenou věžičku, vycházejí hvězdy… A dokonce měli i dětskou židličku, což v Itálii není zas tak obvyklý. Zpátky jdem romanticky – Peti má v nosítku spícího Toba, já svítím čelovkou a tlačím válcovačku.

Sobota 14. září, den 11: Městečko Baunei, spíme divoce

Dneska se toho dělo hodně. Dopoledne v campu jsme si dali sprint, aniž bychom si cokoliv nachystali večer, pokoušíme se stihnout checkout do 11.30. Masakr, ale zvládli jsme to! Peti stihla i pořádněji pokecat s Carol a dostali jsme i pár tipů, kam se podívat, např. městečko Baunei, jedna z blue zones a prý ne moc turistický. Kolem krásný hory a moře do 20 minut autem. Wow! A ještě to máme jen půl hodiny cesty. Tak jsme ještě dali empatickýho lahváče německému páru, kterému tu po nocích dítě nespí a řve, úplně na nich vidíme, jak jsou z toho hotoví. Tak aspoň malá vzpruha. Víme, jaký to je…

Vyrážíme do Baunei, cesta v pohodě, baví mě ty serpentiny a úzký zatáčky a hory všude kolem. Městečko typický italský, postavený v horském svahu, úzký romantický uličky a tak. Miluju. Peti našla restauraci Bar and restaurant San Pietro, omylem jsme najeli do těch úzkých uliček, což ani s takhle kompaktním obytňákem nebyla žádná prdel a to, že jsem měl nakonec šanci se otočit, bylo jen moje štěstí.

Nakonec jsme těch 900 metrů k restauraci došli, zjistili, že tam v pohodě dojedem po hlavní a že hned pod restaurací je obří prázdné parkoviště, objednali si a já šel pro auto. Dávají tu klasickou pizzu, kterou ale pak přeloží na 2x, místo aby jí krájeli. Výsledek se skvěle jí, postupně se prokoušete k tomu nejlepšímu a střed vám pořád drží teplý. Dost dobrej tríček.

Je vidět, že město je na turisty dobře nachystaný, dokonce kolem nás jezdí vláček plný turistů, mají tu velký parkoviště (teď už skoro prázdný, konec sezóny) a tak. Nevím jak v sezóně, ale takhle začátkem září je tu krásnej klid, turisti tu jsou, ale ne otravný davy.

Trochu jsme si prošli uličky, vyvenčili Toba na místním hřišti, dali si nejlepší zmrzku na světě (lepší než Gelato, lepší než Crème de la crème, sorry, prostě to tak je). Kdybyste ji chtěli taky, je to tady. Ta firma má zajímavý business model. Jsou farma, dělají zmrzku z vlastního kozího mléka, mají i obchůdek s farmářskými produkty, shop s keramickýma kozama a šperkařství. Hustý.

Nakonec uspávám Toba odpo v kočáře, zůstáváme na parkovišti, dělám kafe, pak jedem spát sem. Večer to vypadá jako nádherný místo, ač jsem nerad tak blízko silnice. Při příjezdu nás ignorují 4 oslíci a jeden divočák. Divočák se vytratil, za oslíky jsem vyrazil s Tobem, ale nechtěli se kamarádit, asi se doslechli o tom, kam by jim Tob strkal prsty. Přes noc má být 8 stupňů, takže jsme asi fakt v horách. Startuju nezávislý topení, hledám kulichy.

Neděle 15. září, den 12: Taková malá procházka

Ráno nás budí romantický cinkot, kolem auta se různě pohybuje malé stádo krav, některé jsou jen metr od nás. Tob je prospal, ale nevadí, oslíci zůstali a navíc se objevilo několik prasat, ne divokých, ale chovných. Ty jsou asi nejdrzejší. Jednomu hodně voní snídaně od Peti, nedivím se. Problém ale je, že se ho Tob vůbec nebojí a pašík má hrozně špinavej rypák. A další problém je, že kdybych ho občas nezahnal, nejspíš by nám vlezl až do auta. No sranda. Jsem s Tobem různě venku a lovíme spolu zvěř, Peti myje nádobí a tak.

Vymyslel jsem výlet kousek od nás, konečně aspoň trochu chození v horách! Kolem místního archeologického náležitě je krátký okruh, s cestou tam a zpět to může být do 10 km, paráda. Jen jsme se kolem toho nějak zhádali a nakonec je to delší než jsem sliboval, kratší než jsem chtěl, delší než doufala Peti, obtížnější než jsme čekali a vlastně hodně fajn. Naprosto příjemný šok byl, že Tob konečně pochopil chození za ruku a s naší pomocí ušel přes 100 metrů po svých. Wow. Kromě budoucího motorkáře je to zjevně i budoucí horal.