Nedávno se mi dostalo velké cti a příležitosti. Byl jsem jedním z přednášejících na historicky první konferenci „Výuka první pomoci zážitkem“, která se konala ve velké posluchárně Purkyňova ústavu v Praze. Organizátorem byl samozřejmě ZDrSEM, se kterým máme dost přátelské vztahy. Hmmm… Takže přednáška o první pomoci? Jako fakt? Jak bych to jenom pojal?
(Odkaz na přednášku, její přepis a obrázky, najdete zde.)
Přednáška o první pomoci s přesahem
Bylo mi jasné, že chci překročit hranici tématu „zážitková výuka první pomoci“ a vzít posluchače na okružní cestu někam dál. Už dlouho mě lákalo proložit do úvah o první pomoci klasická témata Philipa Zimbarda, jako jsou hrdinství, zlo a podobně. Představil jsem si, jak s pomocí prof. Zimbarda vysvětlím zkušeným lektorům první pomoci například to, proč je tolik lidí schopných neposkytnout první pomoc a člověka v nouzi ignorovat.
Vzápětí se mi zachtělo rovněž vysvětlit, jak s těmito principy souvisí zážitková pedagogika. Jak může výuka první pomoci zážitkem udělat z obyčejného člověka hrdinu, který vystoupí z davu, a začne něco užitečného dělat. Vzal jsem si tedy na pomoc nějaké Zimbardovy články, přibral jsem svou oblíbenou knížku Nicky Hayesové „Základy sociální psychologie“ a zábava mohla začít.
Přednáška o první pomoci? Zážitkem!
S tím, jak to zařídit, aby ta přednáška o první pomoci obsahovala zážitek, jsem si kupodivu nelámal hlavu moc dlouho. Vybavil se mi Morpheus z filmu Matrix, jak drží v každé ruce jednu pilulku, a Neo si vybírá, kam se bude ubírat jeho další život. Na konec prezentace mi to přišlo dokonalé. Pak jsem si uvědomil, že v Matrixu se skvěle tématizuje také hrdinství. To mě nadchlo. Začal jsem hledat obrázky.
A pak na mě vyskočila ta známá „dáma v červeném“. A hned na to scéna, kdy se po ní Neo poprvé na ulici ohlédne a vzápětí na něj míří ústí pistole. Ztráta pozornosti. Jasně! Budeme si hrát s pozorností posluchačů! To bude super! (Ano, přiznávám, pracoval jsem i s pudovým přáním spojit svou osobu a logo firmy se sexy mladou dámou…)
Pak už to šlo rychle. Představil jsem si, jak celá posluchárna najednou vyskočí, otočí se vzad a udělá „Beng!“ na toho, kdo sedí za nimi. Když jsem zjistil, že jen ta pouhá představa mě rozesmála, rozhodl jsem se, že do toho půjdu.
Jak to fungovalo?
Nakonec se „zážitková přednáška o první pomoci“ (do nedávna jsem si myslel, že to je protimluv) povedla skvěle. Především díky výbornému publiku. Mám pocit, že snad úplně všichni, bez výjimky, přistoupili na pravidla hry. Při každém objevení „dámy v červeném“ se opravdu celá aula vymrštila do stoje, otočila čelem vzad, a místy se ozvalo i to slovo „Beng!“.
A vzápětí se aulou rozléhal smích ze všech stran. Byli prostě úžasní. Navíc se zdá, že to nesnížilo dopad toho podstatného sdělení. Spíš naopak, měl jsem pocit, že byli posluchači pozornější a víc se soustředili na to, co jim vlastně povídám.
Zkuste to taky!
Chystáte nějakou přednášku? Prolomte ledy! Nejprve prolomte ty v sobě, když si budete připravovat koncept a záměr. A potom, díky vaší smělosti a autentičnosti, prolomte ledy mezi posluchači. Je to skvělé už v okamžiku, kdy váháte a sami sebe přesvědčujete, že to máte opravdu zkusit. Vždyť to tak přece má být, že přednáška někam posune nejen publikum, ale také přednášejícího.
Závěrem vám ještě přeji, aby vás za takový husarský kousek publikum odměnilo stejně srdnatě a příjemně, jako mě. Díky vám všem, kdo jste v aule Purkyňova ústavu 12. listopadu 2016 vyskakovali a vykřikovali „Beng!“ — byli jste skvělí!