Padesát metrů, jen tolik nás dělí.
Padesát metrů a tlustá zeď.
Co cihla ve zdi, to nějaké „měli“,
a tichem jak maltou stavíme i teď.

Padesát metrů jak stovky mil pouště,
co zrnko písku, to lítost a stesk.
Domněnky jak duny, strachy jak spouště
na puškách nomádů rychlých jak blesk.

Kráčím tou pouští a nesu ti datle,
měch vody, úsměv a lásky květ.
Tví jezdci— tvé činy — však berou mi boty,
trhají mapu a vrací mě zpět.

Ušel jsem už příliš dalekou cesu,
datle jsou vzácné a drahý je květ.
Než bych se vrátil do samoty města,
z datlí je kámen a z květu je jed.

Pobiju jezdce a sedřu si paty,
pro lásku, pro tebe, pro správnou věc.
Dojdu až k tobě do oázy chladu,
složím to zboží a nastavím plec.

Nedej, ať na datle sedají mouchy,
nenechej na písku vadnout ten květ.
Obejmi a přijmi posla i se zprávou,
nebo vem oštěp — ale teď hned!

Padesát metrů, jen tolik nás dělí,
a přece dnes nepůjdem společně spát.
Pojďme si naproti — upřímní, celí.
Když chceš cítit lásku, je třeba ji dát.