Zažil jsem teď období zhruba 8-10 týdnů, kdy jsem opravdu neměl čas. A bylo pro mě velmi obtížné vysvětlovat, proč je toho na mě tolik.

PrPom prochází dalším vývojovým stadiem. Zase se nám mění komunikace a zvyklosti, zase rosteme, a jeden z průvodních jevů těchto změn je, že se tým ptá: „A co ten Ondřej, ten náš slavnej šéf, vlastně dělá?“ Když nás bývalo méně, všichni to věděli. Jezdil jsem osobně na každý kurz (což už si dnes nemohu dovolit) a s každým mluvil o své práci. Dnes se mnoho kurzů odehrává bez mého přičinění a také skladba mé práce se hodně proměnila.

Udělal jsem pro vás časový snímek jednoho takového dne – jako experiment. Vyvolá to u vás porozumění? Budete se pohoršovat nad tím, jak tu firmu vedu, nebo s pochopením pokýváte, že to znáte taky?

Je to samozřejmě čtení jen pro zájemce. Některým z vás (především PrPom týmu) by to možná mohlo pomoci lépe mi v některých situacích rozumět. Uvidíme…

Časový snímek: Takovej normální den

Ráno od 7.30 do 9 hodin cvičím, sprcha, snídaně, balení věcí s sebou do HUBu, úklid myčky… během toho stíhám audio: jednu kapitolu knížky od Sapkowskiho a 3 podcasty (Mladý podnikatel, Alter Eco, Na vlně podnikání – takže už jsem jednou nohou v práci). Přispal jsem si trochu, protože včera jsem kvůli nedostatku lidí musel jet na kurz jako šéflektor a vrátil jsem se domů ze skladu dost pozdě. Po deváté vyrážím na schůzku do CzechInvestu.

Schůzky jsou důležitý a žerou čas

10.00 schůzka, vypadá to, že bychom mohli nastoupit do mentoringového programu Czech Starter. Znamenalo by to pro nás péči vynikajících mentorů po dobu 7 měsíců. A mám pocit, že by nás to vystřelilo směrem vzhůru – k vyšší finanční stabilitě, kvalitnějšímu obchodu, marketingu a lepšímu procesnímu řízení. Hledám i jiné příležitosti, kde tuto podporu získat, ale tohle mě zatím zaujalo nejvíc. Schůzka je náročná, příjemná a po jedenácté jsme hotovi.

11.20 Sedám na rekolo a jedu do HUBu.

Maily často důležitý nejsou, ale zjišťování, zda nejsou důležitý, žere čas

11.40-12.05 Trochu jsem zredukoval maily (po ránu jich tam často potkávám kolem třiceti). Uf, zbývá jich ještě hodně. Zatím nic akutního.

12.05 rychlý oběd, pokec s několika HUBáky, udržování kontaktů a vztahů. Pak jobovka: volá jeden náš JP (joy provider, to je člověk, který organizuje naše kurzy, máme jich několik), že prý se lektoři v týmu nemohou domluvit na tom, kdo naloží materiál do Sharanu na dva kurzy. A že to prý mám udělat já.

12.50 sedám k počítači, dostal jsem nápad sepsat pro vás tenhle časový snímek a vrhám se na to. Trochu jsem u toho vydýchal otáčky z toho zjištění, že budu ještě večer nakládat auto.

Když nemám čas na tým, často je to proto, že právě komunikuju s týmem

Od 13.20 pravidelný každodenní maraton odpovídání na maily a firemní chat. Dneska 14 nepřečtených zpráv a 32 mailů. Slečna z iniciativy zvolsi.info (vynikající projekt, sledujte, podporujte!!!) ruší dnešní schůzku v 16.00. Mrzí mě to a vlastně je to dobrá zpráva, mám fakt hodně práce. Je tam potenciál pro spolupráci – zejména se jim líbí naše Mýty o první pomoci, protože boj proti mýtům je jejich základní cíl. Volá lektorka, kdy že si může vyzvednout to mnou na kurz naložené auto. Hledáme s obchoďáky termín společné schůzky. Do toho přišlo řešení kurzu pro jednoho klienta, který si chtěl natáčet naší metodiku.

14.15 Jupí, všechny chaty jsem odbavil, všem jsem nějak odpověděl, úkoly zapracoval… Vrhám se na mail. Deleguju na sebe i na tým, domlouvám schůzky, vztekám se, raduju se, chytám za hlavu, prokousávám se. Prohlížím si všechny ty červené doodly (tabulky, kde lektoři obsazují vypsané kurzy; když jsou červené, tak to znamená, že nám chybí lidi a nelze složit tým) a ptám se sám sebe: kolik lidí musíme ještě nabrat, aby to stačilo? Už je nás třicet a je to pořád málo… Co s tím?

15.10 už mi zbývá jen 11 mailů. Volá sales rescuer (obchoďák), řešíme nízký prodej AED a vztahy s dodavatelem. Už toho novýho obchoďáka fakt strašně potřebujeme. Kéž by mi spadla z nebe třeba jen půlhodinka času navíc, ve které bych ten inzerát mohl napsat!

15.45 Potřebuju pauzu. Jdu jíst. Raduju se z maličkostí: nepřibyly nový maily, furt jich tam čeká těch 11.

15.55 Volá ještě obchoďák, potřebuje něco dopovědět k těm AED. Mám cukání vypnout mobil a jíst v klidu.

Coworking znamená podporu, když ji potřebujete

16.09 Začínám jíst na HUBaru, přisedla si Janča (community managerka) a později Evka. Takže jídlo = opět téma práce. Povídám holkám, jak bojujeme, Janča poradila kontakt na potenciálního obchoďáka. Yes! Janča také dohodila příležitost zajít na oběd s lidma z ČSOB a zapojit se do jejich nového akceleračního programu. Fakt zajímavý!!! Yes! Evka radí, jak zlepšit obchod a jak nového obchoďáka dobře motivovat. Holky mi naslouchají, radí, moc to pomohlo. Mám zas trochu lepší náladu. Miluju HUB!

16.30 Dopisuju sem další progres dne. Baví mě to psát, je to jiný styl komunikace s PrPom týmem – takový, který mi hodně chybí. Pak jdu zase bojovat s těmi maily. Chci tam mít aspoň jednociferný číslo!

Taky máte v pracovním dni zásadní moment s názvem „Tak a konečně můžu pracovat“?

16.55 Yesss!!! 9 nepřečtených mailů! Smázl jsem to tím, že jsem napsal slíbený krátký článek na facebook HUBu. Pomůžou nám ho nasdílet a PrPom příběh se zase dostane k pár dalším lidem. Trochu jsem se u toho uvolnil a získal motivaci vrhnout se do další práce. A dostal jsem se tím do bodu, kterému říkám „Můžu začít pracovat“. Otevírám systém našeho projektového řízení a koukám se na 31 nesplněných úkolů. Mnoho JPs čeká, až pro ně připravím faktury. Kačka čeká, až uzavřu rozpočty kurzů – aby mohla připravit odměny. A taky vím o pár posledních fakturách, které mám proplatit lidem – máme dost peněz a já nemám čas to poslat. Musím dořešit věci kolem GDPR. Potřebuji hledat někoho na ten náš eshop a tak dál. Kdy se k tomu dostanu? Dneska asi ne…

17.01 přichází Michal – za 5 minut se máme sejít s Kačkou a plánovat historicky první „pravidelný“ hovor s našimi JPs. Kačka ještě nedorazila, tak řešíme, co nás pálí – obchod, AEDčka, neobsazené kurzy a tak. Podařilo se mi při tom vystavit asi dvě faktury, dvě další jsem musel vrátit JPs, protože něco chybělo. Potom došla i Kačka.

Vždycky pomáhá, když spolu mluvíme

17.30 začíná konferenční hovor s našimi JPs (přejmenovali se na „prosící madony“, jak furt musí škemrat, aby jim lektoři vyplňovali doodly a jezdili na kurzy…) 🙂 Jsem neskonale vděčný Michalovi, který celý hovor kvalitně vede a na kterého se mohu plně spolehnout. Zapojuji se jen občas. Většinu rozhovoru sedím se zavřenýma očima, snažím se nabrat síly na schůzku vedení, která má následovat.

18.45 JP hovor u konce, bylo to příjemný a dodalo mi to lepší náladu. Sedáme si s Michalem a Kačkou do křesílek a Kačka na nás vytahuje z pracovní agendy „jeden špek za druhým“. Vymýšlíme úplně nový postup, jak nabírat lidi. Seznámil jsem je s dnešní schůzkou v Czech Investu a s novinkou, že půjdu na schůzku s lidmi z ČSOB (líbí se jim to, vědí, že tuhle pomoc zvenčí teď potřebujeme). Konstatujeme, že zauzlenec problémů, který obsahuje:

• velký zájem jedné firmy o naše Chytré autolékárničky
• odmítnutí další spolupráce ze strany našeho dodavatele
• nemožnost najít správce eshopu
• stálá absence dalšího obchoďáka
• tlak na vyšší prodeje AED
• …

… je řešitelný, ale vše to musí udělat a rozseknout Ondřej. Uf. A tak dále.

Když nemůžeš, tak přidej – nebo ti přidaj ostatní

21.15 jsme hotovi (doslova), bylo to náročný, ale makali jsme opravdu efektivně. A když jsem já už nemohl, vkládali do řešení problémů energii Kačka s Michalem. Bless them. Loučíme se na tramvaji. Jedu domů, mám GCS tak 10 (3-3-4, zdravotníci vědí), čistím si myšlenky audioknihou.

21.50 jsem doma, v rychlosti něco jím, beru klíče a spěchám do skladu. Peti jde zrovna spát, zítra vstává do práce. Stihli jsme si říct aspoň pár vět.

22.15 jsem ve skladu, nakládám Sharan, trochu tam uklízím. Pak ho předávám a jdu konečně domů.

23.10 rychlý oddech ve ztichlém bytě. Piju pivo, nemám sílu psát deník, jdu spát.

Závěrem

Ten den jsem odpracoval 14 hodin. A nebyl to v tom týdnu jediný takový. Je pro mě v pohodě to takhle zvládnout sem tam, ale to dlouhé mnohatýdenní období takovýchto dnů za sebou bylo prostě moc. A vím, že jste to u mě přijímali s trpělivostí. Děkuju vám za to!