Sardinie obytňákem s mladým padawanem

Vyrazili jsme celá rodina na Sardinii, máme v plánu týden cestu tam, dva týdny „pracovní“ a pak týden na cestu zpět. Sardinii jsme si vybrali, protože je na seznamu tzv. „blue zones„, přitom ale blízko a už jsme si zkusili, že italský region nám sedí. Bereme to jako poslední „test“ před nákupem vlastního obytňáku, půjčili jsme si ADRIA TWIN SPORTS 640 SGX od Amazing Campers – moc děkujem!

Sardinie obytňákem TL;DR / nejdůležitější výstupy

  • Text je mnohem víc o cestování v camperu s dítětem, než o cestování po Sardinii. Varuju předem.
  • Sardinie patří oficiálně pod Itálii, takže tu nečekejte dobrý kafe. Filtr skoro neexistuje, flat white vůbec, práce s mlékem je často bída, kafe bývá i na poměry espressa přepražený. Oni to tak prostě mají rádi.
  • Gelateria zatím vždycky znamenala skvělou zmrzlinu.
  • V campech panuje bezpečí, důvěra, čisto, vstřícnost a němčina.
  • Sardinie je ráj motorkářů. Pokud jste biker, musíte sem jet.
  • Nádherný hory. Neskutečně nádherný. Pestrý, bohatý, členitý. Ráj pro hikery i lezce. A taky pro cyklisty, pokud se nebojíte kopců a Italů za volantem.
  • Ať už jste biker nebo camper, tak pokud se na Sardinii chcete rozumně domluvit s dalšími členy své komunity, naučte se německy.
  • Italové/Sardinci (zatím je to prašť jako uhoď) neumí dětská hřiště. Je jich málo, jsou chudý, špatně značený, špatně udržovaný, často jsou na nich odpadky.
  • Dětská čelovka je na cesty skvělá věc, funguje stejně jako svítící obojek na psa. Kupuju hned po návratu.
  • I po sezoně jsou campy u moře plný. Hodně plný. Během letních prázdnin bych sem vůbec nejezdil.
  • Camper s takhle malým dítětem je náročný, ale dá se to. Když u toho nechcete třeba pracovat. Když jste spíš v campech a trávíte více dní na jednom místě. Když se dají z campu dělat výlety bez auta. Když máte s sebou tak úžasnou ženskou jako je Peti. Když dokážete kdekoliv najít nebo vztyčit ohrádku pro bezpečný pohyb. Která nemá díry. Když vezete nebo nakupujete dostatek alkoholu.
  • Půjčený camper si nemůžete přizpůsobit. Nemůžete si na ideální místo vyrobit závěs na barel s pitnou vodou. Nemůžete využít místo a navrtat si tam háčky.
  • Kombinovaný záchod se sprchou je v pohodě. Je to stejně malý a nepraktický jako když to je každý zvlášť.
  • Venkovní sprcha u camperu je mega užitečná věc.

Aktuální poznámky:

  • Píšu asi dost negativně. Není to ale tak děsná dovolená, jak to může vyznít. Máme tu krásný momenty, který si užíváme. Jenže o těch mě tolik nebaví psát. Je to asi částečně můj styl (miluju sarkasmus, ironii, černý humor a učení se na vlastních chybách), částečně je to tím, že jsem táta nováček a stojí mě to hodně sil – viz další odrážka.
  • Tobovi je teď kolem 15 měsíců, takže se už velmi rychle a cílevědomě pohybuje. Většinou směrem k nějakému způsobu, jak se zranit, zmrzačit, přiotrávit, případně něco poškodit, zničit, nebo tomu aspoň strčit prst do oka. Když to nedělá, na něco si stěžuje (rostou zuby, dlouho sedím, vedro, hlad, proč nejedeme, všechno). Případně spí (uf). Zbývajících 5 % času věnuje běžné interakci s rodiči, jakou byste čekali od dítěte jeho věku – hra, smích, mazlení, kojení, čteme si spolu knížku, apod.

Neděle 1. září 2024, den nula

Kolem 2. hodiny se vracím domů z Hackercampu, ani si nestíhám vybalit a hned jedem vyzvednout obytňák. Už od začátku jsme problémový zákazník, neumíme přijet včas, nějak nám nevyšel Tobův spánek. Hodilo by se to triko pro rodiče s nápisem „Sorry, jdeme pozdě.“, ale Gábina z Amazing Campers to s námi stejně zvládla skvěle, včetně nahánění Toba po garážích… Více méně jsme dokázali tak akorát dojet domů, nějak zpracovat Toba do postele a zdechnout.

Pondělí 2. září 2024, den nula

Balíme.

Dobře, to byl vtip. Pokoušíme se balit.

Naprosto nechápu, jak je možný, že do toho sypeme tolik energie a úsilí a stejně to trvá tak úmorně neskutečně dlouho. Jsem otec amatér a prostě mi furt nedochází, jak moc dokáže Tob paralyzovat všechny naše snahy něčeho dosáhnout. Hlavně paralyzuje Peti a bez té se nepohnem. Nejen že je na ní nákup a balení jídla, ale balí i Tobovi a ještě dokupuje různý zásoby.

Provedli jsme testovací jízdu Prahou, protože Peti potřebovala na fyzio a já mezitím testoval před nákupem spací zábranu do postele pro Toba. Neúspěšně, do obytňáku se nevejde. Shit. Peti nakonec objednává jinou.

Úterý 3. září 2024, den nula

Peti to nakonec dokázala! Skládací spací zábrana, která přišla přes eshop, je funkční! Jupí! Je nízká, Tob ji přeleze, ale nespadne omylem, když se v noci překulí. Takže možná z toho metru a půl spadne, ale bude to aspoň jeho záměr… No nic.

Vymýšlím v autě způsob, jak do „garáže“ (jak se v camperu říká hlavnímu úložnému prostoru) naskládat všechny věci a splnit přitom různý podmínky: aby to nelítalo, aby to bylo organizovaný, aby se dal snadno tasit kočár, aby určitý věci byly přístupný zevnitř, apod. Garáž je malá a když se naplní, blokují se tím postranní skříňky.

Peti vaří a peče do zásoby, cukrfree bábovku a tak. Maká, je skvělá. Spát jdu rezignovanej, že jsme provařili další den jen chvilkovými záchvaty balení, když nás Tob zrovna nechal něco dělat (třeba spal).

Středa 4. září 2024, den 1: vyrážíme!

Tyjo, dokázali jsme to a vyrazili! Jedem přes Plzeň, zatím cíl Livorno, upřesníme později. Když jedeme a Tob spí, Peti má konečně čas řešit trajekt. Vypadá to, že mimo hlavní sezónu žádná dopravní společnost neumožňuje „car on board“ = že můžeme během plavby zůstat v karavanu a např. v něm spát (což je tak nějak jeden z důvodů, proč ho máme, žejo…). Takže budeme od karavanu klasicky odříznutí a můžem si tak leda zaplatit kajutu.

Přestávku na oběd dáváme v ospalé německé vesničce Vohenstrauss, kde je pod stromy schované pěkné a čisté hřiště s nejdelší klouzačkou, kterou kdy Tob sjel. Paradoxně největší úraz jsem si udělal já, když jsem za Tobem chtěl na klouzačku rychle vyskočit a dal jsem si strašlivě hlavou o horní tyč. Chvíli mi z toho bylo blbě, že jsem ani vstát nemoh a ránu jsem měl až do krve. Jau.

Odpoledne řešíme zastávku po Tobově odpoledním spánku – kde legálně zastavit, najíst se a nechat Toba proběhnout. Našli jsme krásný místo s luxusním dětským hřištěm v malé vesnici … a navíc se tam dalo koupat v hasičské nádrži na návsi. Což jsme s Tobem udělali a byla to paráda! Mile jsme se zakecali se 2 ženskýma (ségry) a jejich dětma.

Spíme v Rakousku, zrovna to tak vyšlo. Jo, v Rakousku, kde jsou takový věci zakázaný, protože Rakousko je nepřátelský proti camperům a stanování a tím pádem IMHO proti lidem obecně. Ale jsou tam ostrůvky lidství, jako například Gasthaus-Hotel Dresh, kteří v apce Park4Night dávají camperům na 1 noc k dispozici své parkoviště a chtějí jen abyste ráno zašli na luxusní snídani. Super, díky, rádi! Jen je potřeba abyste měli ve čtvrtek ráno otevřeno… no nic.

Čtvrtek 5. září 2024, den 2:

Protože restaurace ráno fakt vypadá mrtvá, opouštíme parkoviště u Gasthausu a míříme dál směr Livorno. Teda nejdřív hledáme místo na snídani, na parkovišti se nám nelíbilo, byli jsme moc na ráně. Nakonec snídáme až někde na dálničním odpočívadle, kde je docela použitelný dětský hřiště, záchody a pitná voda. Je vidět, že je to známý místo, skoro každý kamioňák tam napochodoval s barely a bral si vodu.

Pátek 6. září 2024, den 3: Trajektem na Sardinii

Nájezd na trajekt byl v pohodě. Je ale vidět hned od začátku, že je plnej asi tak z jedný pětiny. Jako fakt. I služby jsou omezený, „jídlo“ jen ze zmrazených polotovarů, kino mimo provoz, restaurace mimo provoz (ale lístek u zavřeného vchodu stát nechali, asi aby bylo vidět jak šíleně maj ty ceny nastřelený). Kajuta je jakoby teoreticky čistá, ale proč jsou teda všude ty vinný mušky? Sprchovej kout taky – jakoby čistej, ale stejně nechutnej. Stejně jsme ale sprchu ocenili – hlavně to, že na ní byl konečně čas (konečně za mě chvíli řídí někdo jinej). Dokonce se nám povedlo uspat Toba v kajutě a vyjít si na cca půlhodinový rande. Koupili jsme si hnusný víno, snědli hnusnou pizzu, seděli na lavičce u relax zóny a divili se, že nám tam dosáhne chůvička. Pak jsme se byli projít po celém trajektu a hrdě ignorovali, že nám na některý místa chůvička nedosáhla… někdy i několik minut v kuse…

Z trajektu sjíždíme za tmy, jen matně vnímáme siluety hor, narychlo tankujeme. Vybraný camp je přes 3 hodiny daleko, smířili jsme se s tím, že tam dnes už nedojedeme a hledáme spaní na divoko (jo, to se na Sardinii nesmí a dělá). Nakonec jedeme po tmě po nějaký „bumpy road“ přímo po břehu moře a spíme pod borovicemi přímo u pláže. Nádhera! Jen rychle pacifikujeme Toba, chudák ani se moc neproběhl po pevnině, a hned pokud možno spát. Střešní stan, když vám za patami hučí moře, je nádherná věc. Proč je teda ale to strašný dusno a jestli ho tu mají pořád, jak v pralese, to netušíme.

Sobota 7. září 2024, den 4: ostrovní peklo

Budíme se v romantice, na pláži u moře, 50 m od nás další obytňák, úplně sami tu nejsme. Postupně se trousí místní, venčí psa, jdou se koupat, běhat, nebo jen tak na procházku. Je jich málo, je tu příjemný klid. Kde přesně jsme to byli? Upřesní Peti, až bude mít náladu 🙂

Pořád je hnusný dusno, vlhko, vedro. V autě ještě dobrý, ale venku je to hotový peklo. Stavíme na oběd a odpolední venčení Toba v městečku Mamoiada, docela hezký, mega dobrá restaurace Su Tapiu, skvělý chování i k Tobovi a tak. Jídlo perfektní, místní víno je doslova lahůdka. Hřiště mají v Mamoiadě (zní mi to jako když smícháte marmeládu a majolku) hnusný, prolézačky poškozený, válí se tam odpadky, od kterých musíme Toba odhánět.

Pomalu už nás ničí to věčný běhání za Tobem. Když nemá žádný jasně daný bezpečný výběh, že kterého nemůže ven, musíme ho hlídat každou vteřinu. Což nás stojí spousty sil, času a energie. Nebo ho poutáme – třeba do kočáru nebo autosedačky – když potřebujeme někam jet, jít, nebo něco dělat oba. A to zas frustruje Toba. Takže v šíleném vedru se pakujeme do auta a jedeme už definitivně do campu La Pinneta. Peti nám nějak bookuje místo předem. Ale asi ne úplně správně, protože pak pro nás to místo nemaj. Nakonec nám dali provizorní pitch (pitch = vymezené místo, kam se plácnete s obytňákem, zpravidla přesně ohraničené a velké tak akorát, abyste se tam vešli s roztaženou markýzou) kam se s tou 6 metrovou mrchou sotva vejdeme, ale jsme rádi, že nemusíme hledat něco jinde.

Večer je rušno, pitch jsme dostali fakt naprd, hned pár metrů od nás jsou restaurace s barem, záchody, umyvárka. Tob naštěstí spí a kemp kolem půlnoci už docela utichl, ale večer to nebylo nic moc.

Neděle 8. září 2024, den 5: totální krize

Od rána je co dělat. Učíme se zase spoustu věcí, jak se zorganizovat kolem auta, který stůl je praktičtější, pořád ale fungujeme v provizoriu a nejsme řádně zakempení, protože očekáváme přesun na lepší pitch. Pořád nějak pobíhám po kempu a řeším nějaké technikálie a taky vyjednávání, zda nám dají lepší místo, kde můžem zůstat až do pátku. Nakonec úspěšný. Tzn. zase vše sbalit, nalodit do auta, složitě to přeparkovat na milimetry přesně mezi stromy a kameny, po zaparkování zjistit, že jsem zapomněl vylít a nabrat vodu, dojet to udělat a pak znova milimetrový parkování.

V tom totálním vedru a vlhku už to špatně dávám, leze nám to všem třem na mozek. Mám pocit, že my tři jsme upachtění, špinaví, ulepení potem, smrdíme a pořád se za něčím ženem, zatímco všichni kolem nás se usmívaj, jsou čistý, voněj a maj chill. Nakonec jsem ze sebe serval odporně zpocený páchnoucí triko a používám ho prostě jen jako hadr, do kterého se příležitostně utírám. Fuj.

V další fázi se snažíme nějak zorganizovat náš finální pitch. Řeším nejen markýzu, ale taky safe space pro Toba. S pomocí kempovací podlážky, lana, šláfplachty, gafy, kolíků, gumycuků, plážového stanu a kočáru jsem kolem nás vztyčil takovej jakoby plot, nepropustnou bariéru, která udrží okolní svět v bezpečí před Tobem. Trump by na mě byl hrdej.

Zdrhnul mi z toho do hodiny.

Peti se mi směje. Tak jsem udělal drobné úpravy, svázal kočár s plážovým stanem pomocí dalšího gumycuku a verze 2.0 už je podle mě funkční. Jedinej detail: zapomněl jsem najet na vyrovnávací klíny, takže jsme čumákem z kopce, všechno je našikmo a v umyvadle se drží loužička. Takže po tom neuvěřitelným úsilí, kdy jsem naše auto pevně připoutal k okolí různými kolíky a tak, bych s tím potřeboval malinko cuknout. Deset blbých cenťáků dozadu, položit klíny a pak na ně najet. No tak si prostě dáme jednu noc na šikmý ploše a srovnám to zejtra.

Peti má už z toho všeho taky krizi, protože když já mám vyřešit všechny tyhle technikálie, ona musí mít furt na krku Toba. Ve výsledku už fakt vážně nadává, že jí tu všechno sere, že chce jet domů, vzteky zahodila pokličku, ale povedlo se mi to spravit. (Neříkejte to prosím nikdo Amazing campers, že jim házíme s věcma…). Ve zjitřené atmosféře jsem se rozhodl zasáhnout. Nalil jsem nás oba pomerančovým džusem, do kterého jsem ještě přidal elektrolyty, dal jsem nám oběma bonusový magnézko, pohlídal jsem si, že to Peti fakt celý vypije a vytáhl jsem nás k moři vykoupat. Pomohlo to! U moře je krásně, krásný vlny (asi metrový), beru tam i Toba, ale je to na něj moc. I Peti se bojí, ale usmívá, tak dobrý.

Večer jsme po uspání Toba šli na večeři. Jako fakt! Normální rande! Výhoda campu totiž je, že nám do restaurace dosáhne chůva. Testuju připojení, vypadá to, že budu moct pracovat normálně z obytňáku přes hotspot. Luxus. Na spaní ve střesním stanu už se vyloženě těším, spí se mi tam nádherně.

Pondělí 9. září 2024, den 6: poprvé si užíváme

První pracovní den. Zkusil jsem si udělat za autem provizorní pracovnu, není to úplně ono, tak jsem to zkusil po půl dni přesunout dovnitř. Tzn. odmontoval jsem konečně dětskou sedačku a hodil ji dozadu do garáže, místo ní nasadil stůl na původní místo a pak jsem zjistil, jak strašně pohodlná je pro práci sedačka řidiče otočená do protisměru. Yess, mám pracovnu!

Počasí už je dobrý, trochu méně vedro, ale hlavně jsme se zbavili toho zničujícího vlhka. Peti začíná s kočárem objevovat okolí. U místního stánku se zeleninou a ovocem neberou karty a my žádnou hotovost nemáme. Řešení: paní (která mluvila jen italsky) nechala Peti ať si nabere co potřebuje a zaplatí později. Užíváme si, jak je paní krásně lidská.

Tob opět překonal mou krásnou zeď. Nádhernou zeď. Mám to prověšený, dělal jsem to včera prostě narychlo, a on přes to přepadl. Super! Mám argument proč to celý zbourat a najet na klíny! Pak jsem postavil zeď ve verzi 3.0 a jsem na ní fakt pyšnej.

Po práci vyrážíme do města! Je to z kempu 4 km, tak se chcem urychlit. Peti tasí brusle (a věší je na kočár, protože první část cesty je štěrkem sypaná polňačka). Slavnostně jsem sundal kolo z nosiče a zjistil, že zadní uchází. Dírou u ventilku, takže to nezalepím. Jsme fakt dvojka. Jeden brusle, druhej kolo, ani na jednom se nedá jet. No nakonec jsem si půjčil kolo na recepci kempu, paráda, a vyrážíme. Nakonec šlo jet na bruslích opravdu jen po cyklostezce. Tu si představte jako kdyby někdo vytipoval dva náhodné body na mapě. jeden spíš jakoby u moře, ale ne úplně, a druhý spíš jakoby ve městě. Mezi těmito body se pak vedle silnice postaví cyklostezka. Ale nedovede se až do města a skončí u zapadlého pneuservisu. Bizár. Ale zábava, Peti je na bruslích a fakt nás to trochu zrychlilo.

Ve městě kupujem duši, vybíráme cash, koukáme jak je to tam chudý, místy ghost town, a Peti se pak asi na půl hodiny ztratila v malém supermarketu. Zevlujeme mezitím s Tobem před krámem na chodníku, ten se před lidma dělá roztomilým a oni mu to žerou. Njn, Italové. Kdyby věděli…

Zpátky to jede krásně, cyklostezka je z kopce. Večer jdem zase do restaurace, dal jsem si klasický sardinský dezert Sebadas (Della Casa), je to kapsa z těsta vyplněná sýrem, smažená, zvenku politá medem a pokapaná citronem. Neskutečně dobrý!

Úterý 10. září 2024, den 7: Toba baví moře

Tob si konečně užil moře! Jsou hodně klidný vlny, tak si ho posíláme u břehu v kruhu sem a tam, miluje to. Pak se chechtá tomu, jak s ním na břehu hážou vlny. Pořád je to s ním strašně náročný, je hodně uplakanej, ufňukanej, asi furt zuby. Peti z něj už nemůže, dáváme ho spát.

Pak sedíme dlouho do večera u karavanu. Kecáme, vydýcháváme ten den, já píšu. Proběhla degustace sardinského piva „Ichnusa“, které pro jistotu už ve svém názvu obsahuje slovo „hnus“. Jako zas tak zlý to není, mají dokonce i nefiltr ve třetinkách (ta lahev vlevo) a je to i celkem silný. Ale chuťově… no dá se to. Řadil bych to někam mezi „prázdná europiva“ (příklad: Stella Artois, Effenberg, Heinekken) a „pokusy konzervativních českých pivovarů“ (jako třeba Primátor).

Středa 11. září 2024, den 8: Pohoda na pláži, koně

Dneska jsme si konečně užili takovou tu pohodu na pláži, že vylezete z vody a máte normálně čas lehnout si na deku a jen tak na ní být. Jak se to stalo? Jednak jeden můj klient ukončil pracovní den brzy a jednak jsme cestou na pláž uspali Toba, tak bylo možný se koupat v klidu. Ve chvíli, kdy jsme začali spekulovat, jak se dostat k nějakýmu alkoholu a že vlastně vedlejší kemp má bar hned u pláže a je to blízko, už byl čas budit Toba. Vzali jsme ho s námi do vody a mega si to užil. Hodně ho baví když si ho posíláme mezi sebou a zase se chechtá tomu, když je u břehu a strkaj do něj vlny. A nejroztomilejší je, když pak jde pod sprchu, utřeme ho a dostane své poncho. Vypadá jak z hvězdných válek. Teda pokud mladí padawanové běžně jezdili na Tatře…

Pak jsem dostal dárek k našemu výročí seznámení (už 8 let), v nedalekém ranči mi Peti domluvila hodinovou projížďku po okolí na koni. A protože mi buď hodně věří, nebo už chce dědit, tak rovnou klusem. Výzva. Nicméně, díky mé skvělé lektorce jízdy na koni Klárce Westfálové jsem to zvlád! A dokonce si to užil! (Klárko, ještě jednou, jsem ti fakt vděčnej, moc děkuju!)

Projížďka byla celá v italštině, tak jsem se rovnou naučil, že „trot!“ je „klus“, „dendro“ je „vpravo“ a „passada la vehicula“ je „předjede nás auto“. A otěže si mám držet víc „corte“, kratší. Tak jo.

Projížďka byla fakt na hodinu, jeli jsme směrem do vnitrozemí, tak jsem si potvrdil, že tohle je fakt hvězdárna. Potvrdil jsem si taky, že Sardinie je sice autonomní oblast a Sardiňan se více méně urazí, když ho nazvete Italem, nicméně bordeláři jsou to úplně stejný. Je to vidět na farmách, u cest, všude. A je to smutný, když vidíte tak nádhernou zemi a v ní prostě všude bordel a odpadky, vraky aut, ploty sflikovaný z různejch drátů včetně ostnáče… skoro jako v Libanonu. Na závěr nechali projet i Toba, pani byla fakt skvělá!

Světlá výjimka je camp, tady se fakt snaží a je tu čisto. Věci fungujou tak jak očekáváte. Na recepci jsou profi, vstřícní, lidští, umí jazyky. Restaurace a pizzerka jsou dobrý. Víno maj výborný. Záchody, sprchy apod. jsou čistý. Odpad se třídí. Pračky a sušička opravdu fungují. Prostě dobrý služby. Je tu plno němců, vlastně bych asi napočítal víc pokusů domluvit se německy, než italsky. Většina jsou motorkáři v pokročilém věku. Tobiáš motorky miluje a pořád na ně potřebuje sahat, vždycky k nim hned běží, ukazuje na ně a křičí „Vrrr vrrr drrr drrr!“ Říkají mu proto „future biker“ a prý jsou rádi, že už je založeno na novou generaci.

Čtvrtek 12. září, den 9: volný den = údržba

Rozhodl jsem se dnes nepracovat a být celý den s rodinou. Tak ráno dlouho spíme, máme super snídani, po uspání Toba v klidu kafe. Náročnost takového cestování s dítětem pochopíte možná díky tomuhle: Co udělá mladý pár, když je na dovolené v Sardinii a má volný den k dispozici?

  1. Vyrazí na výlet / vyrazí do města / vymyslí nějakej sport / vyleze na kopec / jde do muzea / vyhledá nějakou kulturu / prostě cokoliv…
  2. Konečně vypere / konečně chvíli čumí a nic nedělá / vytuhne / vyluxuje humus z podlahy obytňáku / seškrábe ty nejhorší hnusy ze sporáku / prostě je celkově neakceschopný…

Za nás jednoznačně zvítězila možnost č. 2. Já se zaměřil na to, abych byl co nejvíc s Tobem a Peti si mohla oddechnout. (Což vykonala řádně a pečlivě, viz foto.) Konečně jsem mohl zalepit druhou a snad už poslední díru v kole kočáru. Až teda na to, že v podvečer jsem se neudržel a vyškemral si krátký běh a podíval se k Torre di Bari, takový romantický malý zřícenince na skalnatém výběžku do moře.

Večer ani nevaříme, vzali jsme si z restaurace pizzu, víno a jdme rádi, že jsme rádi. A s chutí jdem spát.

PS: Když jsem se vracel zpět z běhu, našel jsem Peti a Toba v zadní části campu, kde je mikro zvířátková zoo, hřiště a outdoor fitko. Tob si našel novýho kámoše, oslíka, který si ho oblíbil a nechal si přes plot od Toba i strčit prst do nosu, žužlal mu prsty u ruky apod. Když Tob s námi odchází a dělá „pápá“, osel nešťastně hýká. Dojemný.

Pátek 13. září, den 10: Velká romantická procházka

Přes den pracuju, takže s Tobem je hlavně Peti. Až na výjimky, kdy mám v callu kolegyni za Caflou guides Markétu – Tob si ji nějak oblíbil a tak už když zapínám počítač, křičí „teta! teta! teta!“ a sápe se mi na klín, aby na ní mohl házet láskyplný úsměvy a třískat přitom do klávesnice (už jsem se naučil ji vypínat). Peti stihla mimo jiné dojet umýt nádobí. Většina camperů nosí nádobí do umývárny v různých košících či bedýnkách, my stavíme hrdě na odiv naše češství. Když jede Peti mýt nádobí (zvuk si domlyslete z fotky), lidi se na ni usmívaj a hned mají lepší den.

Odpoledne se u nás zastavila moc milá holčina, Carolina, napůl Italka a Češka, česky jsme si pokecali a dostali jsme pár super tipů, kam vyrazit. Ráno jí chcem nechat u stanu jednu Plzeň, aby se jí tu nestýskalo po českým pivu.

K večeru přichází na řadu můj geniální plán. Když jsem byl běhat u Torre di Barri, objevil jsem tam na pláži krásnou restauraci. Našel jsem si, že je to tam po pláži jen 1,7 km a ze satelitní mapy je přece jasný, že je to tam vyježděný od aut, takže se nebudem brodit pískem. Pohodová procházka. Romantická večeře. Hned vedle jsem objevil krásný dětský hřiště. What could possibly go wrong?

Mno. Vyježděný od aut to tam bylo leda ve snu, v botách máme během pár chvil víc písku než nohou, tlačit kočár je asitak stejně snadný jako tlačit válcovačku. Chvíli dokonce uvažujeme, že ho někde necháme a dál půjdem jen s nosítkem. Zapíchli jsme to ještě před cílem v jiném menším baru na pláži, mínus dětský hřiště, jsem úplně propocenej, no romantika jako trám. (Peti mi to přes rameno komentuje, že prej nemám bejt tak negativní a jak jsme se u toho nasmáli. No ano, ona se smála. Mně. Jak jsem to krásně naplánoval…) Jídlo nic moc, steak z mečouna fakt nebyl dobrej, ale chování obsluhy k Tobovi bylo zlatý a on taky. Tancoval si tam na hudbu, na moři se odrážel měsíc, krásně to šumí a máme výhled na tu nasvícenou věžičku, vycházejí hvězdy… A dokonce měli i dětskou židličku, což v Itálii není zas tak obvyklý. Zpátky jdem romanticky – Peti má v nosítku spícího Toba, já svítím čelovkou a tlačím válcovačku.

Sobota 14. září, den 11: Městečko Baunei, spíme divoce

Dneska se toho dělo hodně. Dopoledne v campu jsme si dali sprint, aniž bychom si cokoliv nachystali večer, pokoušíme se stihnout checkout do 11.30. Masakr, ale zvládli jsme to! Peti stihla i pořádněji pokecat s Carol a dostali jsme i pár tipů, kam se podívat, např. městečko Baunei, jedna z blue zones a prý ne moc turistický. Kolem krásný hory a moře do 20 minut autem. Wow! A ještě to máme jen půl hodiny cesty. Tak jsme ještě dali empatickýho lahváče německému páru, kterému tu po nocích dítě nespí a řve, úplně na nich vidíme, jak jsou z toho hotoví. Tak aspoň malá vzpruha. Víme, jaký to je…

Vyrážíme do Baunei, cesta v pohodě, baví mě ty serpentiny a úzký zatáčky a hory všude kolem. Městečko typický italský, postavený v horském svahu, úzký romantický uličky a tak. Miluju. Peti našla restauraci Bar and restaurant San Pietro, omylem jsme najeli do těch úzkých uliček, což ani s takhle kompaktním obytňákem nebyla žádná prdel a to, že jsem měl nakonec šanci se otočit, bylo jen moje štěstí.

Nakonec jsme těch 900 metrů k restauraci došli, zjistili, že tam v pohodě dojedem po hlavní a že hned pod restaurací je obří prázdné parkoviště, objednali si a já šel pro auto. Dávají tu klasickou pizzu, kterou ale pak přeloží na 2x, místo aby jí krájeli. Výsledek se skvěle jí, postupně se prokoušete k tomu nejlepšímu a střed vám pořád drží teplý. Dost dobrej tríček.

Je vidět, že město je na turisty dobře nachystaný, dokonce kolem nás jezdí vláček plný turistů, mají tu velký parkoviště (teď už skoro prázdný, konec sezóny) a tak. Nevím jak v sezóně, ale takhle začátkem září je tu krásnej klid, turisti tu jsou, ale ne otravný davy.

Trochu jsme si prošli uličky, vyvenčili Toba na místním hřišti, dali si nejlepší zmrzku na světě (lepší než Gelato, lepší než Crème de la crème, sorry, prostě to tak je). Kdybyste ji chtěli taky, je to tady. Ta firma má zajímavý business model. Jsou farma, dělají zmrzku z vlastního kozího mléka, mají i obchůdek s farmářskými produkty, shop s keramickýma kozama a šperkařství. Hustý.

Nakonec uspávám Toba odpo v kočáře, zůstáváme na parkovišti, dělám kafe, pak jedem spát sem. Večer to vypadá jako nádherný místo, ač jsem nerad tak blízko silnice. Při příjezdu nás ignorují 4 oslíci a jeden divočák. Divočák se vytratil, za oslíky jsem vyrazil s Tobem, ale nechtěli se kamarádit, asi se doslechli o tom, kam by jim Tob strkal prsty. Přes noc má být 8 stupňů, takže jsme asi fakt v horách. Startuju nezávislý topení, hledám kulichy.

Neděle 15. září, den 12: Taková malá procházka

Ráno nás budí romantický cinkot, kolem auta se různě pohybuje malé stádo krav, některé jsou jen metr od nás. Tob je prospal, ale nevadí, oslíci zůstali a navíc se objevilo několik prasat, ne divokých, ale chovných. Ty jsou asi nejdrzejší. Jednomu hodně voní snídaně od Peti, nedivím se. Problém ale je, že se ho Tob vůbec nebojí a pašík má hrozně špinavej rypák. A další problém je, že kdybych ho občas nezahnal, nejspíš by nám vlezl až do auta. No sranda. Jsem s Tobem různě venku a lovíme spolu zvěř, Peti myje nádobí a tak.

Vymyslel jsem výlet kousek od nás, konečně aspoň trochu chození v horách! Kolem místního archeologického náležitě je krátký okruh, s cestou tam a zpět to může být do 10 km, paráda. Jen jsme se kolem toho nějak zhádali a nakonec je to delší než jsem sliboval, kratší než jsem chtěl, delší než doufala Peti, obtížnější než jsme čekali a vlastně hodně fajn. Naprosto příjemný šok byl, že Tob konečně pochopil chození za ruku a s naší pomocí ušel přes 100 metrů po svých. Wow. Kromě budoucího motorkáře je to zjevně i budoucí horal. Jsem hrdej táta.

Kemp jsme nakonec našli jen asi 5 km od nás, na místě s naprosto úchvatným výhledem na hřebeny hor. Je to horské sedlo Silana. Není to oficiální camp, ale takzvaná „area sosta“, prostě místo kde se plácnete s camperem, bývá tam základní servis, často jímka, voda, elektřina, je to levnější a chybí bonusy klasického campu – restaurace, obchod, plot, pračka, hřiště, krámek apod. (Fotím od našeho pitche, camp je „vícepatrový“.)

Večeříme v nedalekém hotelu, jídlo celkem fajn a uvnitř mají i dětský koutek se třemi dřevěným hračkami, nicméně Tob se radši zaměřil na to, jak nám tam udělat z večeře malé rodinné peklíčko. Klasika kterou zná asi každý rodič: vždy jeden z nás běhá za dítětem, zatímco druhý se ve stoje a ve střehu snaží jedním okem vybírat z lístku, zatímco druhým se snaží rychle napít ve spěchu objednané minerálky, než na něj zase přijde řada, takže obsluha vlastně neví jestli chceme zůstat nebo odejít. To už známe, brnkačka. Pak ale Tob nějak nechtěl jíst, přestože pro Toba objednanou zeleninovou polévku rozmixovali na pyré (to vymysleli sami, respekt, až za pár let budu mít chvilku, dám jim dobrou recenzi), takže večeře probíhala v režimu breku a střídání v pokusech Toba nakrmit a přitom ho psychicky nevydírat. Uzavřel jsem to slovy „hele vlastně se cítím sytý, jako bych snědl večeři, ale moc si to nepamatuju“. Myslím, že jsem měl něco kančího s balsamikem. Pitch máme fajn, stoupli jsme si těsně za zadek nějakého idiota, který se postavil napříč a zabral tak místo asi pro 3 campery. Dveře máme k nějakému německému páru, ti jsou fajn. Z posledních sil jsme se vystřídali ve sprše. Padáme do postele tak unavení, že jsem tohle ani nedopsal, dřez plný špinavého nádobí apod.

Nějak se mi odsud nechce, přijde mi to jako místo nádherný a mám potřebu tu zůstat. Camp je ale umístěný tak nešikovně, že se z něj nedá nikam jít, leda 200 m po frekventované silnici plné zákrut a motorkářů do toho sedla. Takže pro Toba naprosto nepoužitelné a zítra musíme jinam. Není ale čas se pořádně podívat, co je kolem a hlavně potřebujeme pohodlí campu, abych mohl pracovat a Peti se nezbláznila sama s Tobem.

Pondělí 16. září, den 13: Siesta hell

Jako každý večer jsme ani včera neměli šanci udělat něco jako plán, prostě jsme jen padli do postele a byli rádi, že konečně ležíme. Takový ten druh únavy, kdy už vás ani nenapadne otevřít pivo. No a tak ráno vyrážíme (a aby to vůbec bylo možný, přesunul jsem si plánovanou práci po dohodě s klientem na úterý, Jirko moc děkuju!) směr naše kamarádka a kolegyně z PrPom Alča. Jojo, I ona je na Sardinii. Dvě a půl hodiny autem od nás. Což zní jako snadný úkol, ujet autem 2,5hodinovou trasu…

Ráno bylo ale i fajn, do campu přijel chlapík z farmy a prodával z auta jejich produkty. Ovčí a kravský sýry, kančí klobásy, marmelády, oliváč a vína. Berem sýr, klobásku, víno. Později zjišťujeme, že vše je úplně vynikající a hodně kvalitní. Víno je ve stylu cannonau, místní sardinský způsob, výborně plná chuť, milujem ho.

Vyrazili jsme překvapivě svižně, už nějak po jedenácté. Skvělý výkon! Cestou dolů z těch nádherných hor, že kterých jsme viděli asi jednu miliontinu a to ještě spíš omylem, zjišťujeme, že sedlo Silana je místem, odkud se vyráží na pěší treky. Tak příště. Serpentiny dolů z kopce jsou fenomenální, výhledy berou dech. Každou chvíli nás předjíždí houf motorek. Nedivím se, Sardinie je ráj motorkářů. Jako fakt.

Po cca 45 minutách jsme dojeli do města Dorgali, které chtěla vidět Peti, a navíc jsme našli konečně větší supermarket. Peti vyráží na nákup, Tob ještě chvíli spí v autě, pak si s ním hraju, přebaluju apod. Peti donesla po strašně dlouhém nákupu (musí si vše překládat apod.) i oběd, tak jíme rychlovku (ale skvělou) v autě. Na fotce typická ulička v Dorgali – tak akorát na šířku kočárku, skrz ni výhled na moře nebo hory, podle toho, ve které zrovna jste.

Pak nastává typická, pro nás již tradiční, situace v Itálii:

  • Dítě se vyspalo, po vyspání je zpracováno, akorát čas na oběd, rychle jsme ho snědli. Dítě je nyní aktivní, tudíž i my smíme být aktivní! Jupí! Vyrážíme do města! Chceme kafe, zmrzku, obchody, dětský hřiště, něco si koupit, něco vidět… Máme na to čas cca do 16, max do 17 hodin. Pak je třeba dát dítě spát. Když spí, máme jedinečnou šanci jet autem někam dál.
  • Byl oběd, město krásně žilo. Teď se blíží druhá hodina odpoledne. Všichni Italové zavřou obchody, kavárny, muzea, hospody, zmrzlinárny, trafiky, cokoliv… a mají siestu. Zhruba do 17 hodin. Pak město opět ožívá, vše se otevírá a začíná večerní život.

Objevili jsme zavřené knihkupectví, kde doufáme v nějakou hrací knížku pro Toba, zajímavé zavřené šperkařství, dvě zavřená řeznictví, došli jsme až k zavřené zmrzlinárně a cestou museli obejít několik zavřených ulic – kde pracovali dělníci! Žádná siesta! Aha! Já bych je hned zavřel!

Nakonec jsme našli kavárnu/bar, kde jsme si dali „cappuccino con due café nebo jak se to řekne“, protože žádný slušný Ital ani Sardiňan neuznává existenci nápoje zvaného flat white. Tob chvíli pobíhá po mini náměstíčku, zkoumá místní sochy, pak mě tahá do malých uliček a chce si hrát s koštětem, které někdo vyhodil u popelnic.

Jediné rozumně v mapě značené dětské hřiště je na kopci nad městem, vede k němu asi 17382 schodů, druhá cesta má sice schodů méně, ale zato je zarostlá, třetí cesta vede strašnou oklikou po silnici. A když jsem se tam konečně doplazil na průzkum, hřiště má jednu utrženou houpačku, jednu zničenou obludu na péru a vypadá jak scéna z knížky „My děti ze stanice ZOO„.

Nějak mě to vše dobíhá, nadávám, vzteky rvu kočár do toho šíleného kopce a nesnáším všechny a všechno. Uf. Nakonec jsem se v pět hodin vhrnuli aspoň do toho knihkupectví, což se ukázalo mnohem blíž klasickému českému papírnictví s pár regály knih, a trochu zoufale vybrali jednu hrací knížku. Zvířata na farmě. Snad Toba na nějaký čas zabaví. Pak spěcháme k autu, Tob už je úplně hotový, protivný. Své bdělé okno si moc neužil, většinu strávil v kočáře, jak jsme pořád hledali něco co není zavřený, a nebo furt něco nesměl (třeba jít do ulice a nechat se přejet).

V autě na parkovišti uspěchané manévry, aby byl přebalený, nakrmený, honem vyrazit. A za našimi zády město Dorgali postupně ožívá, Italové otevírají obchody a začínají se těšit na nás, na turisty.

Peti z auta narychlo kliká booking nějakého campu, který je asi 45 minut od nás. Víc nedáme. Jsme totálně KO. Když jsme tam přijeli, mají plno. Tob už spí moc dlouho, musíme ho vzbudit, ale zároveň musíme jet jinam. Padá tma. Pouštíme veselý dětský písničky. V dalším campu taky plno „… and all the camps around are full as well, sir“ říká mi pán na recepci. Dík.

Spíme nakonec na krásném místě u moře, přesně tak jak se to nesmí, kolem nás asi 15 dalších obytňáků. Dávám Tobovi Petinu čelovku, jdem ven, potřebuje být ještě aspoň chvíli aktivní, protože jsme mu rozhodili rytmus. Dám tím šanci Peti, aby umyla nádobí a nachystala vše na Tobův spánek. Chce do moře, tak jsem ho aspoň zul a spolu si necháváme vlnami oplachovat nohy. Baví ho to, ale je těžký ho udržet. Kdybych ho pustil, tak bude prostě pochodovat do vody. Pak už jen jeden dlouhý hysterák, protože jdeme od moře, protože přebalujeme, protože si skřípl prsty do skříňky, protože cokoliv…

Víno. Jakýkoliv. Otevírám. Hned. Peti ho uspala. Uf. Píšu. Co budem dělat zítra? Nevím. Stihl jsem napsat mail do dvou campů, které nejsou u moře a jsou na farmě. Snad budou mít volno. Potřebujeme se někde na chvíli usadit a mít kolem sebe servis. Fotky dám pozdějc, sorry.

Úterý 17. září, den 14: Příliš pohoda, tak jsem to vyřešil…

Ráno super. Tob nás vzbudil po šesté, Peti už ho ale dřív ráno kojila. Prohlásila, že potřebuje spát a že mám dolů jít já. Tob se nakonec nechal uspat u mě na hrudi a spíme tak až do osmi. Mám z toho hezký tátovský pocity, napůl spím a napůl poslouchám, jak kolem nás ráno někdo prohnal stádo ovcí. I po probuzení je Tob úplně v pohodě, příjemnej, dokázal si sám fakt dlouho hrát na spodní posteli, než Peti udělala skvělou snídani. Hrací knížka je sice trochu zklamání, ale na Toba funguje, tak těch peněz nelitujem. Pak jsem s Tobem venku, skočili jsme všichni do moře (na chvíli, je zima), nakonec si ho vzala Peti na dlouhou procházku, na které se prospal a já měl čas skoro 3 hodiny pracovat, než byl hotový oběd. Luxusní. Práci jsem si užíval s výhledem na moře, na kterém se pohupují plachetnice a katamarán. Asi se tu v zátoce schovávají před příliš divokým mořem.

Po obědě a práci se balíme, jdem ještě jednou do vody (v campu moře nebude, chci si ho užít), pak jedem směr camp s nutnou zastávkou na zmrzku. Navigace nás naprosto nelogicky nahnala do nějakých bočních úzkých uliček – a Italové fakt umí úzký uličky – a když se odtamtud snažím s tím obřím vozidlem dostat, samozřejmě jsem to odřel o lampu. Debil. Když jsem se snažil z toho vymotat pomocí různých centimetrových manévrů, několik Sardinských žen a mužů se mi snažilo poradit, jak mám vyjet. Každý z jiného úhlu, takže každý radil něco jiného. Krásně se u toho pohádali a zaměstnali se tím, tak jsem je nemusel moc řešit. Vyjel jsem po svém, když jsem jednoho pána přesvědčil, aby mi dal z cesty jedno debilně zaparkovaný jízdní kolo.

No nicméně škodu už jsem udělal, takže nás čeká klasický kolečko – zavolat Amazing Campers, oznámit jim, jak blbej to byl nápad pronajmout mi auto, domluvit se, kdo co jak bude hlásit na pojišťovnu, a podobný postupy, jak si zajistit trochu zábavy, když je den zbytečně příjemný a věci jdou příliš hladce. Nejdřív to ale fotím, stavím na nejbližším parkovišti (kde nejsou lampy) a jdu pro zmrzlinu a kafe. Pak voláme.

Do campu už nám zbývá jen asi 20 minut, dalších asi 40 trvá najít recepci, vše domluvit, naít si pitch, zajet na jámu, komplet vylejt a naplnit auto, zaparkovat ho, usadit na klíny a konečně vypnout motor. Terén byl hodně složitej, dalo mi to zabrat, manévroval jsem zas na centimetry, tentokrát hlavně od různých kytek, který jsem nechtěl poničit. Takže asi centimetr od našeho auta rostou citróny. Vypnout motor a moci se přestat bát, co ještě půjčeného zničím, byla dost úleva. Vynahradil ji ale Tobiáš, na kterého už to bylo moc dlouhý a dal nám to patřičně sežrat. Ale chápu.

Kemp S’Ozzastru se nám hodně líbí. Místa jsou daleko od sebe, je tu fakt klid, bazén (aspoň ten, když teď chvíli nebudem u moře), dobrý dětský hřiště. Na ráno jsem nám domluvil snídani, ať si Peti užije, že ji nemusí dělat. Náš pitch je ohraničený zídkami a další camper je asi 20 metrů od nás. Pro Toba je to skvělý výběh, nemusíme řešit ohrádku. Zatímco je s ním Peti na hřišti, vyřešil jsem elektriku, nábytek, markýzu, autosedačku, dal zase dovnitř stůl, vztyčil střešní stan apod. Uklidňující práce asi na hodinu, s nízkou šancí, že něco poseru.

Po večeři jsem ještě nechal Toba běhat po campu s čelovkou, po osmé začínáme uspávací manévry. Tob nám je moc nedaroval, zas je protivnej, fňuká, řve, je to 45 minut neustálýho fňukání, vzlykání, pokusů ho nějak naladit, rozesmát, okřiknout, ztišit, cokoliv. Dokud nemá v puse cecek, nepomáhá nic. Je neuvěřitelný, za jak krátkou dobu dokáže dva dospělý lidi dostat do situace, kdy jediný co nás zajímá je flaška vína a nebo kulka do hlavy. Stejně tak neuvěřitelná je naivita nás rodičů, s jakou vždy každé ráno znovu imbecilně napochodujeme do stejného rytmu se skálopevným přesvědčením, že „dneska to zvládnem, to dáme, bude to super, užijem si to, bude to dobrý“.

Středa 18. září, den 15: Oddech v campu u práce

Jsme v campu, nemusíme pořádat žádný manévry. Tob se vzbudil v pohodě. Snídaně je dobrá. Jen Tob nechce jíst, protože ho zase bolí zuby (došlo nám to pozdě bohužel, tak jsme ho trochu zbytečně peskovali chudáka). Dali jsme si tam i podprůměrný kafe z automatu. Ble. Všude kam se tu pohneme nás neustále pronásleduje výhled na nádherný sardinský hory. Pro mě trochu frustrující, protože vím, že moje obří touha si je projít zůstane nenaplněná…

Celý den jsme nevytáhli paty z campu. Já pracuju jako Caflou guide, Peti jako matka – takže toho oba dva máme dost na práci. Občas prší. Tob s Peti objevuje hřiště, výběh s oslíky, učíme ho hrát si venku a nelézt furt do auta, což jde celkem dobře. Až moc dobře. Nemá žádnou potřebu držet se v určité vzdálenosti od rodičů a mít je aspoň na dohled. Klidně si sám vyrazí někam po campu a kdybych ho neodlovil, nejspíš by se prostě nechal někde adoptovat. Zní to pohodově, ale není, je to jen další práce navíc. V tom je ale tenhle camp právě skvělý – jak je tu vše od sebe daleko, Tob se může pohybovat na větší vzdálenost a furt je to bezpečný pro něj i pro okolí. Ohrádku vůbec nemáme a jsem za to rád. Tob jí nesnášel a beztak je to výchovně úplně blbě.

Jinak teda můžu s úlevou napsat, že se fakt skoro nic nestalo. Jdu doplnit nějaký další fotky k předchozím dnům.

13 thoughts on “Sardinie obytňákem s mladým padawanem

  1. Díky za dobrý zprávy! Tohle jinak klidně sypejte Peti do Whatsappu 🙂

  2. Ahoj, v Pardubicích se vše v dobré obrací. Voda opadá, mosty dnes otevřeli, jen parky jsou zavřené kvůli podmáčené půdě.
    Táta

  3. Jo. Souhlasím. Je to na mě poslední dny fakt moc. Když Peti napíše (ale nevím kdy by to mohla stihnout) nějaký text taky, normálně ho vložím a označím, abyste měli i její pohled na věc. Brou.

  4. Berte to trošku s rezervou, Ondráš má asi taky nějaký svůj cyklus, je suchar a tak trochu i „drama queen“ 😀

  5. Hledali jsme víc klidu a nikde nic. Žádný místní prodejny klidu jsme našli. Hledáme dál… Taky jsme si s Peti říkali, že jsme ten odjezd trefili dobře. Vrátíme se až bude v ČR zase kolem třiceti 😀

  6. No však až mi to Tob zase dovolí, dopíšu snad už tu první knížku 🙂

  7. Ahoj, mám to nastavené tak, že když má uživatel schválený první komentář, u dalších už na schválení nečeká. Tak snad to bude fungovat 🙂

  8. Ahoj,
    nevím zda ti to dojde. Nějak nám nefunguje odeslat reakci na tvůj deník.
    Jinak souhlasím s Jirkou, čte se to hezky.
    máma

  9. Omlouvám se za hloupý dotaz, nějak jsem to přehlédl, ale už jsem si to našel. Sleduji tam počasí. Tady se dějí věci.
    Ondra by se měl stát spisovatelem, má ohromný talent.
    Táta

  10. Užívejte si. Snad se podaří víc klidu.
    Tady je 9 st.C, celý den prší, řeší se povodně a zatopili jsme si v kamnech.
    zdraví tata

  11. Díky za podporu, dává mi to větší chuť psát a sílu u toho večer neusnout hned 😀 Máváme z Cizozemska!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..