Jsem obecně hodně sportovní člověk. Do sportu investuji čas, občas obětuji své pohodlí, občas nějaké peníze. Vlastně tomu sportování dávám docela hodně. Když jedu na kole trénovat aikido na Vinohrady a pak zase zpět, vezme mi to vlastně čtyři hodiny času. To není málo.

Kdysi jsem přemýšlel o tom, že když už investuji do sportu tolik času, tak si přeji, aby to byl čas investovaný co nejefektivněji. Jak to vymyslet?

Kritérium využitelnosti v reálném světě

Rozhodl jsem se, že se budu věnovat jen takovým sportům, z nichž mohu získané dovednosti využít v každodenním životě. Hm. Chápu, že tohle chce příklad. Dobře.

Představte si, že trénujete jízdu na kolečkových bruslích. Nebo golf. Jak často se vám v reálném životě stane, že je potřeba udělat něco důležitého a při tom použít kolečkové brusle? Nebo golfový míček? … Žádný nápad? Super, mě taky nic nenapadá. Jen samé surrealistické vtípky.

Na druhé straně, představte si, že trénujete třeba běh. Nebo jízdu na kole. Jak často se vám v životě může stát, že se někam potřebujete dostat na kole, nebo někam doběhnout? To už nezní tak surrealisticky, že?

Takže neztrácím čas různým pinkáním čehokoliv kamkoliv, ať už je to míček, balón, opeřený košíček, kulička za sklem, plastový disk, koule na plátně, cokoliv. Nebo to dělám jen příležitostně, rekreačně, pro srandu.

Naopak velmi často brázdím Prahu na kole (celoročně), většinou rychleji, než jiní lidé autem. Občas chodím běhat, ale rozhodně né dusit se někde ve fitku na běhacím pásu. Běhám venku. Občas prší. Občas je sníh.

A další sporty, které mi dávají smysl (včetně těch, které jsem zatím vůbec nezkusil)? Plavání, střelba, vodáctví, lezení (ale nebaví mě boulder), geocaching, chození po horách, orientační běh. A jasně, přiznávám, že do toho trochu proniká moje láska k záchranářství.

Dodám ještě jednu důležitou věc: kontakt s přírodou. Nebo prostě pobyt venku. Takže veslování ano, ale určitě né v posilovně. A úplně praštěný mi přijde třeba rotoped. To jsme zase zpátky u surrealismu 🙂

Aikidó a obecně bojová umění

Stejný princip mě dovedl a stále drží u aikida. Umím si představit situaci, kdy je potřeba donutit člověka udělat něco, co sám nechce. Např. přestat obtěžovat dámu a opustit bar. Nebo kdy se prostě potřebuji fyzicky bránit. Začal jsem si hledat nějaké bojové umění. Shodou okolností jsem jako první zkusil aikido a po několika měsících jsem byl nadšený.

Aikido mi sice nabízí dovednost uspět při fyzickém poměřování sil s nějakým agresorem. Nutno ale říct, že je pro něj specifické velmi pomalé nabývání těchto dovedností. Pokud se chcete kvalitně porvat a přežít, je třeba dělat aikido aktivně cca deset let. Nebo se to aspoň říká. Jiné bojové systémy, např. Krav maga nebo Systema, vám tyto dovednosti nabídnou rychleji.

Co mě ale zaujalo mnohem víc, je filozofický rámec aikida, který dalece přesahuje prostory dojó. Principy aikidó se dají uplatnit v obchodní komunikaci, v partnerském vztahu, ve styku s úřady… A já prostě nevím o žádném dalším bojovém umění, které by mi toto mohlo nabídnout.

Pokud chcete tohle téma rozvést, přečtěte si, proč dělám aikidó.

Zimní sporty

Dlouho jsem dělal sjezdové lyžování. Sjezd mě naučil táta, tehdy ještě ve starém stylu, bez carvingového oblouku. Lyžování dodnes miluju, umím si užít černou sjezdovku. Došlo mi ale, jak je vlastně samotné sjezdové lyžování nesmyslné. Uvažovali jste někdy nad tím, co vše se musí stát, abychom mohli jet na lyže?

1. Vezměte mnoho tun oceli a betonu. Těžkou mechanizaci. Jeřáby, vrtulník, terénní auta a tak.
2. Vyhlédněte si nějaký hodně krásný alpský svah.
3. Totálně ho zničte, rozryjte, zapíchejte do něj obří sloupy, provrtejte ho tunelem. Vykácejte ho do hola.
4. Na vrcholu postavte obludnou vlekovou stanici, extrémně drahou restauraci.
5. Na úpatí zničte lán louky parkovištěm, stanicí lanovky, restauracemi a tak.
6. Nažeňte tam tisíce pupkáčů.
7. Jupí! Můžete jet lyžovat!

A když tohle všechno uděláte, je tu kvízová otázka. Co je na těch tak oblíbených lyžích špatně? Co jim chybí, aby to byl normální dopravní prostředek? … No jasně. Jde na nich jet jenom z kopce. Proto taky všechny ty šaškárny kolem, žejo.

Srovnávám to s dalšími zimními sporty. Našel jsem tři, které jsou ve všech směrech vhodnější: sněžnice, běžky, skialpy. Co mi nabízejí navíc, oproti sjezdu?

• Mohu se s nimi dostat na místa, která „pro mě“ ještě nikdo nezničil.
• Mohu se s nimi pohybovat, aniž bych potřeboval rozsáhlý moderní průmyslový arzenál.
• Umožňují mi pohyb i do kopce.
• Nabízejí mi trvalý zápřah, který nepřerušuji mrznutím na lanovce nebo v kabince.
• Dá se s nimi reálně dostat z bodu A do bodu B, v některých případech (sněžnice, skialpy) není problém i docela náročný terén.
• Mohu je využívat v místech, kde mě neobklopuje několikatisícový dav.
• Nabízejí možnost vícedenního putování s nocováním v přírodě, nebo ve Winterraumu. Tzn. opět o něco více realističnosti, autenticity, přírody, relaxu, klidu, harmonie s prostředím.

No a ty skialpy mi navíc dávají možnost užít si pak i ten sjezd. Běžky sice taky, ale víte, jak to s nima je 🙂

Závěrem

Nemyslím si, že máte přestat hrát golf, tenis nebo spálit svoje sjezdovky. Ultimate frisbee mi připadá jako super sport. Chápu, že se vám sjezdové lyžování prostě líbí. A filozofické úvahy o tom, jak je správné si ten kopec nejdřív vyšlapat nahoru, než ho sjedu, prostě nejsou pro každého. Ale zase vím, že nejsem jediný magor, který to takhle má. Což je fajn.